Výklad právních předpisů

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.12.2014, sp. zn. 5 Afs 49/2014,

www.nssoud.cz

V demokratickém právním státě totiž nemůže být zájem státu na vybrání daně samoúčelný, ale musí v konečném důsledku respektovat základní ústavní příkazy. Jak opakovaně Nejvyšší správní soud připomíná, z ústavního principu výkonu státní moci jako služby občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy) plyne, že občané tu nejsou pro stát, ale právě naopak: stát je tu pro občany a z jejich vůle (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.11.2012, č. j. 2 Ans 13/2012-14). Ve věci stěžovatele tedy bylo na místě, aby orgány, na něž se s důvěrou obracel, zohlednily konkrétní skutkové okolnosti jeho příběhu při ústavně souladném výkladu právních předpisů.

Ústavní soud několikráte konstatoval, že soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad

Stále ještě existují případy, kdy správce daně při výkladu zákona preferuje výhradně zájem státu na vybrání maximální daně. Nutno dodat, že tomu nahrává mnohdy nejednoznačná či jinak vadná právní úprava. Každopádně doslovné znění zákona se nemůže nikdy odtrhnout od jeho smyslu a účelu. V takovýchto případech je nutno vždy jít cestou teleologického výkladu.