Správce daně může = musí

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.1.2015, sp. zn. 6 Afs 101/2014,

www.nssoud.cz

K předpisům:

Podle § 157 odst. 7 daňového řádu, ve znění do 31.12.2014, (s)právce daně může upustit od předepsání úroku z posečkání, pokud by ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládaly tvrdost uplatněného úroku. Uvedené ustanovení obsahuje jednak kombinaci neurčitých právních pojmů definující základní smysl a účel a podmínky uplatnění institutu upuštění od předepsání úroku z posečkání. Dále zmocňuje správní orgán ke správnímu uvážení při uplatnění pravomoci upustit od předepsání úroku z posečkání. Pojmy „ekonomických a sociálních poměrů daňového subjektu“, jakož i „tvrdosti uplatněného úroku“ mají neostré hranice, což již samo o sobě vytváří správnímu orgánu určitý prostor k výkladu, který se bude opírat ve své podstatě o mimoprávní, a sice ekonomické, sociální, etické a jiné podobné úvahy aplikujícího orgánu. Uvedené neurčité právní pojmy představují vstupní nutnou podmínku, kterou musí příslušný daňový subjekt splnit, aby bylo možno vůbec uvažovat o upuštění od předepsání úroku z posečkání v jeho konkrétním případě. Splnění této podmínky je nutné, avšak pro uplatnění uvedeného institutu nikoli dostačující. Druhým krokem je zde uplatnění správního uvážení založeného slovy „může upustit“. Znamená to tedy, že i v případě, že by „ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládaly tvrdost uplatněného úroku“, nemusí správce daně od předepsání úroku z posečkání upustit, uváží-li, že existují důvody, proč tak neučinit.

Tento rozsudek v prvé řadě ukazuje na problematiku neurčitých právních pojmů, tj. pojmů, které nejsou zákonem zcela přesně definovány. Tyto neurčité právní pojmy jsou užívány za účelem umožnění správci daně aplikovat správní uvážení. Správci daně je tak dán rámec, v kterém se může v rámci svých pravomocí pohybovat. Přitom v případech aplikace je prvotní povinností správce daně provést patřičnou definici neurčitého právního pojmu, a tudíž prokázat, že se v daných mezích ještě stále pohybuje.

Druhá zajímavá pasáž rozsudku poukazuje na problematiku zákona, který používá slovo „může“. V tomto případě šlo o sousloví „může upustit“. Nejvyšší správní soud pak zcela přesně vystihl obsah tohoto sousloví. Nejedná se totiž o jakoukoliv možnost svévole. Platí, že slovo „může“ je ve prospěch daňového subjektu nutno interpretovat jako slovo „musí“, ledaže existují racionální a legitimní důvody, proč tak neučinit.