Přijetí plnění od neplátce - podvod na DPH

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.7.2014, sp. zn. 8 Afs 59/2013,

www.nssoud.cz

Strohé odůvodnění rozsudku soudu, že skutečnost, zda dodavatel uvedený na dokladu je plátcem daně z přidané hodnoty, si žalobce mohl ověřit aktuálně v registru plátců, však nelze považovat za dostatečné vyvrácení námitek žalobce. Platný právní předpis v rozhodné době neukládal správci daně povinnost uveřejnit seznam plátců (§ 24 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků), stejně od 1.1.2011 je správce daně oprávněn, nikoliv povinen zpřístupnit údaje v registru plátců DPH dle § 95 odst. 12 zákona o DPH. Zároveň, jak je uvedeno na webových stránkách v systému ARES všechny informace v tomto systému mají pouze informativní charakter a nemohou být použity jako průkazný podklad pro soudní řízení ani nemůže být požadována náhrada škody, která by vznikla jejich využitím.

I když v dané věci nevyvstalo podezření z účasti stěžovatele v tzv. kolotočovém podvodu (tzv. carousel fraud), který se týká řady po sobě jdoucích činností, které vykonává několik subjektů v řetězci dodávek, a společný evropský systém DPH je charakterizován tím, že DPH podléhá každé plnění v rámci řetězce dodávek, i v tomto případě platí, že každé plnění musí být zohledněno samo o sobě a musí být posouzeno objektivně a jako takové, a je třeba chránit dobrou víru nevinného účastníka obchodního vztahu, který nemusí vědět o podvodném jednání.

V daném případě dokazování prováděné žalovaným k posouzení toho, zda stěžovatel o daňovém podvodu věděl či alespoň vědět měl a mohl, nesměřovalo, resp. žalovaný v rozhodnutí, potažmo pak ani soud, se o takové závěry neopírá.

Dobrou víru či naopak povědomost o účasti na daňovém podvodu nelze určit jen na základě podkladů, které má k dispozici stěžovatel a které předkládá žalovanému. Naopak, posuzování vědomosti o účasti na daňovém podvodu je otázkou kontextuální. Pro dovození nedostatku dobré víry stěžovatele je třeba brát v potaz veškeré skutečnosti, v daném případě pak vzhledem k tomu, že nejde o „kolotočový podvod“, vyhodnocení možné vědomosti či nevědomosti stěžovatele patrně nebude natolik spletité.

V této věci daňový subjekt uplatnit odpočet z plnění přijatého od osoby, která nebyla v době poskytování plnění plátcem daně z přidané hodnoty. Pro finanční správu i městský soud pak byla věc jednoznačná, kdy z tohoto důvodu nebylo možno daňovému subjektu přiznat právo na odpočet. Nejvyšší správní soud se však celou věcí zabýval z pohledu podvodů na DPH tak, jak tyto přikazuje posuzovat Soudní dvůr EU. Nejvyšší správní soud pak uvedl, že i takovýto případ je nutno posuzovat pohledem podvodu na DPH. Je tak třeba posuzovat, zda daňový subjekt, který přijal plnění společně s fakturou, na které bylo uvedeno DPH, se nestal obětí podvodu na DPH svého dodavatele. Je tak evidentní, že podvodem na DPH nelze chápat pouze tzv. karuselové (řetězové) podvody, do nichž je zapojeno množství daňových subjektů.

Ohledně samotného prokazování vědomé účasti na podvodu pak dle Nejvyšší správního soudu nelze vycházet pouze z podkladů daňového subjektu. Naopak, je povinností správce daně provést patřičné šetření a osvětlit, zda existovaly účinné kroky, jak se mohl daňový subjekt o podvodu dozvědět či jak tento mohlo své účasti na něm zabránit. Bez takovéhoto šetření jinak nelze osvědčit (ne)dobrou víru, potažmo vědomou účast daňového subjektu na podvodu.