K usnesení valné hromady akciové společnosti k rozdělení a výplatě tantiém

Námi pojednávaná problematika se řídí obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., dále též jen „ObchZ“). Řídí se jím i další dříve vzniklé případy tohoto druhu. Naše pojednání tedy může být užitečné i z tohoto pohledu. Může pak být užitečné i pro slovenské čtenáře. Ve Slovenské republice totiž zatím nedošlo k rekodifikaci soukromého práva a příslušnou právní úpravou je i nadále obchodní zákoník.

Pojednávaný případ se odvíjí od konkrétních žalobních návrhů. Akciová společnost (dále jen „společnost“) zastoupená svým akcionářem (dále jen „kvalifikovaný akcionář“) se žalobami domáhala rozhodnutí o neplatnosti usnesení valné hromady (VH) a proti žalovaným, tehdejším členům představenstva, zaplacení částky z titulu náhrady škody.

Podle žalobního tvrzení měla způsobená škoda vzniknout tím, že žalovaní jako členové jejího představenstva v návaznosti na přijaté usnesení valné hromady rozhodli o rozdělení a výplatě tantiémy odsouhlasené valnou hromadou k rozdělení jejím příjemcům. Valná hromada rozhodla o celkové částce a ponechala rozdělení tantiémy na rozhodnutí představenstva. Podle žalobních tvrzení bylo rozhodnutí valné hromady o delegaci rozdělení stanovené tantiémy bez předem stanovených pravidel z valné hromady na představenstvo v rozporu se zákonem, v důsledku čehož ani nebylo přípustné toto rozdělení provést.

Předmětné usnesení valné hromady bylo tedy ze strany kvalifikovaného akcionáře napadeno žalobou. Krajský soud a následně i vrchní soud svými rozhodnutími shledaly usnesení valné hromady za platné a v souladu s ObchZ. Následně však Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení vyslovil právní názor, že rozdělení stanovené tantiémy mimo valnou hromadu bez stanovených pravidel není přípustná a dotčené části rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. V novém řízení následně krajský soud svým rozhodnutím žalobě vyhověl a rozhodnutí valné hromady o delegaci rozdělení tantiémy prohlásil za neplatné. Toto rozhodnutí napadla společnost odvoláním, o kterém k dnešnímu dni nebylo dosud vrchním soudem rozhodnuto. K žalobě kvalifikovaného akcionáře ve věci řízení na náhradu škody pak krajský soud rozhodl tak, že žalobě vyhověl a přiznal nárok na náhradu škody vč. zaplacení úroku z prodlení. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní odvolání, o kterém rozhodl odvolací vrchní soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.

Ve svém rozhodnutí o náhradě škody odvolací soud ve shodě se stanoviskem soudu prvního stupně uvedl, že v daném případě došlo ke vzniku škody společnosti v důsledku porušení péče řádného hospodáře ze strany žalovaných. Toto porušení a právní jednání spatřoval v tom, že žalovaní jako členové představenstva realizovali usnesení valné hromady společnosti o rozdělení stanovené tantiémy, tj. přijali delegaci tohoto rozhodnutí mimo VH bez předem stanovených pravidel, což je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, které ovšem bylo přijato až po rozhodnutí krajského a vrchního soudu o platnosti usnesení VH. Odvolací soud vyšel ze závěru, že rozhodnutí VH o delegaci rozdělení tantiémy tedy bylo neplatné a tantiému nebylo možné podle tohoto rozhodnutí rozdělit a následně vyplatit a představenstvo tak učinilo. Podle odvolacího soudu představenstvo z tohoto důvodu nejednalo s péčí řádného hospodáře (ohledně vyplacení předmětných tantiém).

Vrchní soud rovněž uvedl, že představenstvo s rozdělením tantiémy mělo minimálně vyčkat za situace, kdy bylo předmětné usnesení VH společnosti ze strany kvalifikovaného akcionáře napadeno žalobou podle § 183 a 131 ObchZ.

V této souvislosti se řeší následující otázky:

Vyjadřujeme-li dále svůj názor, nemůžeme přitom předvídat, k jakému rozhodnutí (jakého obsahu) se nakonec orgány, které budou o těchto otázkách rozhodovat, přikloní. Jak vyplývá z prvního rozhodnutí soudu 1. stupně o platnosti usnesení valné hromady, po provedeném dokazování neměl soud za prokázané, že předmětné rozhodnutí valné hromady bylo přijato v rozporu se zákonem. O podílu členů představenstva společnosti a členů dozorčí rady na zisku rozhodla v souladu se zákonem valná hromada. Zákon nevyžaduje, aby valná hromada určila výši tantiémy konkrétně pro každého člena představenstva nebo dozorčí rady. Valná hromada musí určit celkovou částku pro výplatu tantiém, což valná hromada určila.

Pravidla pro rozdělení tantiém však mohou určit stanovy společnosti. Takovou úpravu stanovy společnosti neobsahovaly. Skutečnost, že navrhovateli nebyla přiznána tantiéma, když byl část roku (za který se tantiémy vyplácejí) členem představenstva, nemůže založit neplatnost usnesení valné hromady. Takováto obrana by event. náležela členu představenstva či dozorčí rady, nenáleží však akcionáři. Proto soud 1. stupně při prvním rozhodování neprovedl ani důkaz zprávou představenstva o rozdělení tantiém.

Soud neshledal, že by byl dán důvod pro vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady, když se neztotožnil s argumentací navrhovatele, že ve věci přijetí rozhodnutí ohledně tantiém byl porušen zákon ohledně nepřiznání tantiémy navrhovateli a ani neshledal, že došlo při přijímání předmětného usnesení ke zneužití většiny hlasů. V této souvislosti je nutné poznamenat, že ve společnosti, která má pouze 3 akcionáře, běžně dojde k tomu, že pro přijetí usnesení budou hlasovat vždy jen 2 akcionáři, přičemž nepůjde o zneužití většiny hlasů.

Soud se zabýval i tvrzením navrhovatele, že předmětné usnesení valné hromady je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. V řízení však nebylo prokázáno, že by práva akcionáře byla bezdůvodně a závažným způsobem omezována. Soud neshledal, že by byl dán důvod prohlásit usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky za neplatné. Soud proto návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl.

Navazující rozhodnutí vrchního soudu obsahuje vyjádření, že odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu 1. stupně, které má v provedeném dokazování oporu. Stěžejní skutková zjištění soud 1. stupně učinil ze zápisu ze sporné valné hromady žalované společnosti. V tomto ohledu mu nelze nic vytknout, ani neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, ani nepřezkoumatelnost usnesení.

Odvolací vrchní soud se tedy ztotožnil i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce. Aplikoval odpovídající právní režim a přesvědčivě své rozhodnutí zdůvodnil. Závěr soudu prvního stupně, že na valné hromadě k porušení § 180 odst. 1 a 4 ObchZ nedošlo, prohlásil za správný. Požadovaná vysvětlení zástupce akcionáře (žalobce) na valné hromadě dostal. Následné výtky zde podle vrchního soudu žádný smysl již neměly. Smysl mělo podle vrchního soudu vytknout (případnou) nedostatečnost vysvětlení na valné hromadě, za účelem jeho doplnění, neboť vysvětlení má akcionáři umožnit získat informace pro jeho hlasování na valné hromadě.

Dále odvolací soud uvedl, že správný je i závěr soudu prvního stupně, že rozhodnutí valné hromady o přiznání tantiém pro členy představenstva a dozorčí rady není protiprávní. Okolnost, na níž poukazuje odvolatel, že o tantiémách rozhodli dva akcionáři, kteří drží 70% akcií společnosti a kteří jsou současně předsedou a místopředsedou představenstva společnosti, je z hlediska platnosti předmětného usnesení valné hromady právně bezvýznamná. Rozhodnutí o tantiémách je v působnosti valné hromady; je na valné hromadě, zda tantiémy přizná jednotlivým členům orgánů společnosti, nebo zda přizná celkovou částku k rozdělení mezi členy orgánů s tím, že konkrétní částky pro jednotlivé členy určí představenstvo. Stejně tak bylo na valné hromadě rozhodnout, kterých členů orgánů společnosti se rozdělení tantiém týká. Pokud se tedy rozhodnutí valné hromady netýkalo žalobce (který po část roku členem představenstva společnosti byl; v době konání valné hromady již nikoliv) neodporuje to zákonu.

A konečně odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že na valné hromadě nedošlo ke zneužití většiny hlasů ve smyslu § 56a odst. 1 ObchZ, a že rozhodnutí valné hromady nejsou v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Na tom, že dva akcionáři, kteří dohromady drží 70% akcií, na valné hromadě společnosti prosadili svá stanoviska proti stanovisku žalobce, není nic protiprávního.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud ČR pak později ve svém usnesení dospěl k názoru, že i když podle ustanovení § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ patří rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady do působnosti valné hromady, nemůže valná hromada stanovit souhrnnou částkou výši tantiém připadajících na představenstvo a členy dozorčí rady, a ponechat na představenstvu jakým způsobem stanovenou částku rozdělí mezi oba orgány. Nelze totiž - podle NS -ponechat na členech představenstva, aby rozhodovali bez jakéhokoli omezení o tantiémách členů orgánů akciové společnosti, když tantiémy představují jednu z forem odměňování členů orgánů. Rozhodnutím ponechat na představenstvu jakým způsobem rozdělí valnou hromadou stanovenou částku mezi představenstvo a dozorčí radu by valná hromada přenesla na představenstvo rozhodování o tom, jaký podíl na tantiémách má připadnout na členy dozorčí rady a jaký na členy představenstva, což je - jak uvedl NS - s citovaným ustanovením, a to jak s jeho dikcí, tak s jeho účelem, v rozporu.

K tomu Nejvyšší soud ČR dodal, že valná hromada nemusí určit přímo výši tantiémy jednotlivých členů orgánů; postačí, když stanoví pravidla pro jejich určení. Taková pravidla však musí být stanovena tak, aby naplňovala účel ustanovení § 187 odst. 1 písm. g) ObchZ. Má-li tedy o konkrétní výši tantiémy rozhodovat někdo jiný než valná hromada, musí rozhodnutí valné hromady stanovit objektivní kriteria, na jejichž základě bude tantiéma určena tak, aby určení výše tantiémy nezáleželo na libovůli toho, kdo odměnu určuje.

Na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR pak krajský soud návazně vyslovil neplatnost usnesení valné hromady a tentýž krajský soud pak v řízení o náhradě škody také rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně žalovanou částku se zákonným úrokem z prodlení.

Posuzujeme-li výše uvedený případ, nedošlo podle našeho názoru k porušení ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ a nelze říci, že by členové představenstva nejednali s péčí řádného hospodáře, a že by se naplnily předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 a násl. ObchZ. Nedošlo totiž k porušení povinnosti.

Nedošlo k porušení ustanovení § 131 odst. 1 ObchZ a nebyly zde důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak nebyl postup akcionářů v rozporu s žádným judikátem, který by k takovému případu existoval.

Usnesení VH bylo na VH přijato a žalovaní, jako členové představenstva jej realizovali a uskutečnili výplatu tantiémy členům představenstva a dozorčí rady.

Lze přitom uvést, že členové představenstva nemohou odpovídat za zpracování podkladů k jejich jednání, pokud je nechají zpracovat odborníky - profesionály, což bylo v daném případu provedeno. Lze si pak položit otázku, jak mohli členové představenstva předvídat judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když ji v době svého rozhodování neznaly ani soudy 1. a 2. stupně a ani v tehdejší době neexistovala.

Lze uvést, že podle zásady „soud zná právo“ by to měly být především soudy, které takto přísně odbornou problematiku znají. Ovšem ani sám krajský soud ani vrchní soud neposoudily, že usnesení VH je zcela nebo zčásti neplatné. Přestože se soudy prvého a druhého stupně samy mýlily, tak paradoxně po žalovaných (kteří nejsou odborníky na právo) požadují, aby se v takto přísně odborné problematice orientovali lépe, než samy soudy.

Pod pojmem péče řádného hospodáře si lze představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi, a chová se odpovědné a svědomitě, pečoval o svůj majetek. Přitom nelze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Určitou odbornou kvalifikaci opravňující jej k přijetí funkce člena představenstva však nepochybně mít musí.

Je zřejmé, že součástí péče řádného hospodáře je schopnost rozpoznat, ke kterým rozhodnutím má člen představenstva potřebné znalosti a ke kterým nikoliv. V případě, že odborné znalosti člena představenstva nedosahují potřebné úrovně, pak součástí péče řádného hospodáře je povinnost nechat posoudit tuto otázku osobou (osobami), která tyto potřebné znalosti má a poskytnout ji potřebnou součinnost. Pokud právní názor odborně způsobilé osoby neodpovídá právnímu názoru orgánů (a nejsou-li zde další okolnosti), pak člen představenstva za to nemůže odpovídat.

Nevyplacením tantiémy by se členové představenstva vystavili nebezpečí, že proti nim bude vedeno soudní řízení a uplatňována náhrada škody.

Podle ustanovení § 178 odst. 3 ObchZ může valná hromada stanovit podíl členů představenstva a členů dozorčí rady na zisku (tantiému) ze zisku schváleného k rozdělení. Z dikce citovaného ustanovení nelze jednoznačně dovodit, zda postačí, když valná hromada rozhodne o celkové částce, která bude rozdělena na tantiémy členů představenstva a členů dozorčí rady, anebo zda má rozhodovat o výši tantiémy pro jednotlivé členy představenstva a dozorčí rady.

Pokud bylo toto ustanovení respektováno, nelze podle našeho hodnocení dovozovat na neplatnost usnesení VH.

Pokud se soud domnívá, že VH nemohla rozhodnout tak, jak rozhodla a měla alespoň vymezit způsob rozdělování tantiém, pak by musel soud podřadit skutkový stav pod příslušnou právní normu, vyložit ji standardními výkladovými metodami a posoudit, zda skutkový stav je či není v rozporu s právní normou. Soud však rozhodoval podle stanoviska NS, které však bylo formulováno později; připusťme pak, že to event. nelze vyloučit.

Chceme-li odpovědět na položené otázky, pak podle našeho názoru a prvního rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jednalo představenstvo s péčí řádného hospodáře.

O porušení péče řádného hospodáře nejednalo a bylo postupováno podle připravených odborných podkladů.

Výklad právního ustanovení se zde jevil jasný a žádné omezení nevyplynulo z textu zákona. Pochybnosti nezakládala ani tehdejší (i když část odborné veřejnosti zastávala na základě „účelu zákona“ i výklad, který omezoval rozhodnutí VH).

Za situace, kdy členové představenstva realizují zmocnění a pokyn valné hromady, a toto zmocnění a pokyn následně soud prvního stupně a též i soud odvolací shledají v řízení dle § 183 a 131 ObchZ v souladu s ObchZ, a až teprve následně dovolací soud vysloví odlišné právní stanovisko, nemůžeme říci, že k porušení péče řádného hospodáře došlo. K otázce event. posečkání členů představenstva se splněním zmocnění a pokynu k rozdělení a výplatě tantiémy dle rozhodnutí VH (v souvislosti s avizovaným podáním žaloby kvalifikovaného akcionáře na neplatnost takového rozhodnutí VH) až do doby pravomocného ukončení soudního řízení, uvádíme, že pokud by členové představenstva neplnili usnesení valné hromady, vystavovali by se tak postihu vč. možného uplatnění škody.

K poslední otázce ohledně postupu vrchního soudu (při rozhodování o náhradě škody) lze pak uvést, že by zřejmě bylo vhodnější vyčkat skončení řízení o platnosti či neplatnosti usnesení VH a nevycházet jen z předpokladu, že členové představenstva způsobili škodu v důsledku provedení zmocnění rozhodnutí valné hromady. Jeví se přitom, že postup vrchního soudu není v souladu s ustanovením § 131 odst. 8 ObchZ. Přitom pochopitelně přijaté stanovisko Nejvyššího soudu ČR ještě samo o sobě (automaticky) neznamená, že neplatnost usnesení VH bude vynesena, a pak rozhodnutí ve věci náhrady škody může být obtížně napravitelné.

Dodejme, že i kdyby soudy při rozhodování o platnosti či neplatnosti usnesení VH vycházely ze stanoviska NS přijatého až po značném časovém odstupu po přijetí usnesení VH, nemohlo by toto stanovisko podle našeho názoru být vzato v úvahu při rozhodování o náhradě škody, a to právě proto, že v době přijímání usnesení nebylo známé.

Literatura