Uskutečnění plnění osobou uvedenou na dokladu

V rozporu se zjištěnými skutečnostmi žalovaný založil svoji argumentaci, jakož i vyloučení aplikace předkládané judikatury Soudního dvora EU na závěru o fiktivních dokladech, neboť osoby na nich uvedené doklad nevystavily, zcela však odhlédl od stavu skutečného, tedy od toho, že zde fyzicky existovala osoba, která se za zprostředkovatele dodavatelů vydávala, jednala zcela podvodně a fakticky inkasovala rovněž finanční částky z provedených obchodů - tedy plnění fakticky poskytla. Nelze tedy označit transakce, a potažmo doklady o jejich realizaci vypovídající, za fiktivní. V tomto směru nelze akceptovat zcela formální odkaz žalovaného na to, že stěžovatel neprokázal, že plnění, které měl přijmout, přijal od plátce daně, kterému vznikla povinnost ke dni uváděnému na dokladech přiznat daň.

V rámci kontroly nároku na odpočet u daně z přidané hodnoty se správce daně velmi často, nejsou-li pochyby o existenci plnění, zaměřuje na otázku, kdo deklarované plnění daňovému subjektu skutečně poskytl. Jsou-li zjištěny jakékoliv nesrovnalosti (zde za dodavatele vystupoval společník, který však uskutečněné obchody u své společnosti nijak nevykazoval), je snahou správce daně zbavit daňový subjektu nároku na odpočet. Přitom je velice často přezírána problematika podvodů na DPH, která je podrobně co do dokazování rozebrána judikaturou Soudního dvora EU. Platí tak, že i v případě pochyb o dodání zboží osobou uvedenou na dokladu lze nárok na odpočet obhájit. Stěžejní tak není, kdo skutečně plnění poskytl, jakož zda daňový subjekt nárokující odpočet věděl či musel vědět, že skutečným dodavatelem není osoba uvedená na dokladu. Ohledně této vědomosti daňového subjektu pak dle Soudního dvora EU nese důkazní břemeno správce daně.