Vady podání - chybějící příloha

K předpisům:

Smyslu § 70 odst. 2 daňového řádu, který reprezentuje výraz zásady materiální pravdy, by se však příčilo, aby bylo pravidlo o převaze obsahu podání nad jeho označením automaticky aplikováno i na případy, kdy o vyznění podání jako celku existují vážné pochyby pramenící ze zásadních a na první pohled i laikovi patrných hlubokých rozporů mezi označením podání a jeho obsahem, přičemž pro tyto rozpory zpravidla prohlubované i dalšími okolnostmi případu nelze podání projednat. Lze si představit, že za takto zásadními vadami podání může stát mechanická chyba spočívající v přiložení nesprávné přílohy k datové zprávě. Při takto zásadních vadách, které však správci daně musí být objektivně patrny a k nimž nepostačí pouhý podatelův subjektivní dojem, že nastaly, by aplikace pravidla o převaze obsahu nad označením ve své podstatě značila vážné riziko desinterpretace skutečného významu podání zamýšleného podatelem. Má-li správce daně dle § 8 odst. 3 daňového řádu ve smyslu zásady materiální pravdy postupovat dle skutečného obsahu (významu) právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, nesmí v prvé řadě existovat závažné a hluboké pochyby o tom, co vůbec mělo být podáním sděleno. Pro případy zmíněných pochyb ohledně podání je zcela příhodné nechat skrze výzvu dle § 74 odst. 1 daňového řádu vyjasnit pochybnosti o podání ze strany samotného podatele.

Je povinností správce daně posuzovat každé podání podle jeho obsahu. Nicméně správce daně nemůže k tomuto přistoupit, aniž by existovaly pochybnosti o tom, co skutečně daňový subjekt žádá. V tomto případě se jednalo o podání, které však namísto obvyklé přílohy bylo spojeno s přílohou naprosto nesouvisející. Nejvyšší správní soud pak káral správce daně za to, že navzdory tomuto omylu nebyl daňový subjekt nijak upozorněn. Namísto toho správce daně vycházel pouze z toho, že požadovaná příloha součástí podání nebyla (posuzoval podání podle obsahu), za což daňový subjekt sankcionoval. Na sankci pak nic nezměnilo ani to, že daňový subjekt následně svůj omyl napravil a požadovanou přílohu dodal. Namísto zachování lhůty však tuto reakci již správce daně považoval za opožděnou.

Na základě uvedeného tak platí, že správce daně je povinen věnovat pozornost pochybením daňového subjektu a namísto formalistického přístupu (sankce) preferovat snahu pochybení odstranit a zachovat tak účinky prvotního podání.