Plnění dle § 52 písm. e) zákoníku práce a zdravotní pojištění

Do konce roku 2000 se neplatilo pojistné z odstupného ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, z odstupného nad rámec takto stanovený však bylo povinností zaměstnavatele pojistné odvést. Novelou zákoníku práce, účinnou od 1.1.2001, bylo stanoveno, že v kolektivní smlouvě, případně ve vnitřním předpise zaměstnavatele, bylo možné navýšit odstupné o další násobky průměrného výdělku, případně bylo možné stanovit další podmínky, za kterých náleželo zaměstnanci zvýšené odstupné. To znamenalo, že bylo-li po datu 1.1.2001 poskytnuto odstupné podle zásad stanovených zákoníkem práce, pojistné se neodvádělo ani z odstupného, které bylo vyšší než dvojnásobek průměrného výdělku.

K zásadní změně došlo k datu 1.1.2007. Novelou zákona č. 592/1992 Sb. byla sice nadále zachována vazba na zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ovšem v novelizovaném § 3 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění bylo zakotveno, že do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrnují odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné poskytovaná na základě zvláštních právních předpisů, tedy i podle zákoníku práce. Této formulace se nedotkly ani významné změny k datu 1.1.2008.

Při zúčtování odstupného musejí zaměstnavatelé důkladně zvažovat, zda toto plnění zahrnout do vyměřovacího základu pro placení pojistného, neboť se hodnotově většinou nejedná o malé částky. Odstupné je poskytováno podle § 67 zákoníku práce a toto plnění není od daně osvobozeno. Jelikož je však taxativně vyjmenováno mezi příjmy, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují, pojistné se neodvádí, třebaže se toto plnění zdaňuje.

Zákony o pojistném na veřejnoprávní pojištění definují v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. a v § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako výjimku „odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, poskytovaná na základě zvláštních právních předpisů“, tedy plnění, která odvodu pojistného nepodléhají.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že z povinnosti odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a odvodu pojistného na veřejné zdravotní pojištění je vyňato pouze tzv. „zákonné odstupné“, tedy odstupné vyplácené z povinných titulů uvedených v § 67 zákoníku práce. Dle dříve platných výkladů a praxe orgánů sociálního a zdravotního pojištění se pak jakékoli jiné odstupné, než „zákonné odstupné“, zahrnulo do vyměřovacího základu pro odvod příslušného pojistného.

Předmětem právního sporu bylo posouzení odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. z plnění, které bylo označeno jako odstupné v kolektivní smlouvě v duchu ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce. Protože zaměstnavatel z tohoto plnění pojistné neodvedl, uložila mu příslušná OSSZ uhradit dlužné pojistné a penále. Odvolání zaměstnavatele proti platebnímu výměru bylo zamítnuto, načež byla posléze podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Z pohledu posouzení předmětné záležitosti je v tomto směru zlomovým počinem rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 90/2013-50 ze dne 26.3.2014. Nejvyšší správní soud - při absenci legální definice v zákoníku práce - odstupné kontextuálně a podle smyslu tohoto institutu definuje jako „plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci“.

Při ukončení pracovního poměru z důvodů podle § 52 písm. e) nynějšího zákoníku práce zákonný nárok na odstupné nevzniká. Z principů, na kterých nynější zákoník práce stojí, však vyplývá, že zaměstnavatel je oprávněn odchýlit se od zákonné úpravy při poskytování odstupného, je-li to ve prospěch zaměstnance. Zaměstnanci tedy může být vyplaceno vyšší odstupné, než mu ze zákona přísluší, rovněž mu může být vyplaceno odstupné i v případech, kdy to zákon zaměstnavateli nepřikazuje, ať už na základě smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nebo na základě kolektivní smlouvy či jednostranně z rozhodnutí zaměstnavatele obsaženého např. v jeho vnitřním předpise.

Posuzováno podle zákoníku práce tedy není žádného důvodu se domnívat, že obdobné peněžité plnění poskytnuté v jiných případech, než v jakých to zákoník práce při skončení pracovního poměru z důvodů na straně zaměstnavatele stanoví, nemůže být odstupným ve výše uvedeném smyslu.

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu může být považováno pouze takové peněžité plnění, které naplňuje znaky právního pojmu ‘odstupné’, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. “

Právě odstupné poskytované zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce je odstupným ve výše uvedeném smyslu. Zde totiž rozumné důvody pro zužující výklad pojmu odstupného absentují. Nepochybně jde o plnění poskytnuté zaměstnancům jednorázově v souvislosti se skončením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, které jim mělo pomoci překonat sociální situaci, v níž se ocitli pro ztrátu dosavadní práce, protože „vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, pozbyli dlouhodobě zdravotní způsobilost“. Je zjevné, že se zaměstnanec v dané situaci ocitl nezaviněně, resp. že jde o situaci objektivní, kterou zaměstnanec nemůže změnit. Je neoddiskutovatelné, že pozbytí zdravotní způsobilosti představuje velmi vážnou sociální situaci a její zmírnění formou odstupného při skončení pracovního poměru z tohoto důvodu je příkladem sociálně odpovědného a žádoucího chování zaměstnavatele.

V kontextu skutkových a právních okolností posuzovaného případu tedy Nejvyšší správní soud uzavřel, že odstupné, jež zaměstnavatel poskytl svým zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při ukončení pracovního poměru a jež se prokazatelně váže na důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce, je odstupným poskytnutým na základě zákoníku práce jakožto zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., pročež se do vyměřovacího základu zaměstnanců pro sociální pojistné podle tohoto ustanovení nezahrnuje. Na případná jiná peněžitá plnění, byť z vůle zaměstnavatele nebo obou smluvních stran nazývaná „odstupné“, tento závěr pochopitelně nedopadá.

I když uvedený rozsudek sp. zn. 6 Ads 90/2013-50 řeší spor mezi zaměstnavatelem a správou sociálního zabezpečení, lze jeho závěry implicitně vztáhnout i na oblast placení pojistného na zdravotní pojištění, neboť z principiálního hlediska můžeme v tomto směru nepochybně hledat analogii mezi oběma typy pojištění. Je-li například v kolektivní smlouvě výslovně specifikováno, že při skončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 53 písm. e) zákoníku práce bude zaměstnanci poskytnuto odstupné, pak toto plnění nebude podléhat odvodu pojistného na zdravotní pojištění podle § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb.