Zásada bezprostřednosti v dokazování

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 2 Afs 45/2012, www.nssoud.cz

K předpisům:

S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žádný z protokolů o výpovědi zadržované osoby, na něž se stěžovatel odvolává, nebylo v dané věci možno použít jako důkazu v trestním řízení. ... Kategorický závěr krajského soudu o naprosté a bezvýjimečné nepoužitelnosti těchto listin jako důkazů však také nelze akceptovat. ... Pokud by nebylo v daném řízení možné opatřit o skutečnostech, jichž se posuzované výpovědi týkaly, důkazy, které by mohly být v tomto řízení provedeny, lze si představit i akceptování těchto protokolů, coby listinných důkazů; takový postup by však měl být postupem , vyhrazeným jen pro výjimečné případy, neboť opačný přístup by byl popřením principu bezprostřednosti, který se uplatňuje i v dokazování v daňovém řízení. V nyní posuzované věci ovšem nic nenasvědčuje závěru, že by celním orgánům cokoli bránilo provést svědecké výslechy M. a L. B., R. M., M. H., či jiných osob, v rámci daňového řízení.

Zásada bezprostřednosti velí správci daně provést svědeckou výpověď osoby dle daňového řádu, pakliže se tato osoba již dříve vyslovila či vypovídala o okolnostech, které vnímala svými smysly. Smyslem tak je, aby se dokazování provádělo přímo před správcem daně. Potvrzení, prohlášení, a výpovědi dle jiných procesních předpisů pak lze v daňovém řízení jako důkazní prostředek použít pouze v případě, že správce daně nemá možnost provést svědeckou výpověď dle daňového řádu. V opačném nelze zjištěný důkaz použít, ledaže by se jednalo o důkaz ve prospěch daňového subjektu. V uvedeném pravidlu se zrcadlí zásada, že je to pouze správce daně, koho lze činit odpovědným za daňového řízení a k jehož tíži je nutno klást všechna pochybení v řízení.