Přiznání nákladů minimálně nutných

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2013, sp. zn. 2 Afs 18/2013,

www.nssoud.cz.

K předpisům:

Je-li základem daně (dílčím základem daně) příjem snížený o výdaje, nelze však, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu, na výdaje zcela rezignovat a nerespektovat pravidla pro stanovení daně. Uzná-li proto stát určitou část příjmů ke zdanění, tedy odebere poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i část výdajů objektivně minimálně nutných na jeho pořízení (viz rozsudek ze dne 21.9.2007 č. j. 5 Afs 148/2006-50), zvláště když jejich vynaložení plyne částečně též z předložených důkazů.

U daně z příjmů se uplatňuje pravidlo, že daňovému subjektu je nutno u vykázaných příjmů přiznat patřičné náklady. V situacích, kdy se pak daňový subjekt dostane do důkazní nouze pak nelze vždy veškeré náklady odmítnout, avšak může být povinností správce daně daňovému subjektu přiznat náklady minimálně nutné. To navzdory tomu, že ten své náklady neprokázal. Tato povinnost se pak uplatní zejména tam, kde určité náklady z povahy věci musely být bezpochyby vynaloženy (příkladmo prodej zboží nevyrobeného ve vlastní režii). Bude totiž v rozporu s cílem daní a rozložením důkazního břemene předpokládat, že daňový subjekt předmět příjmu odcizil či bezúplatně získal. V citovaném případě pak byla přezkoumávána daň stanovena dokazováním. Je tak evidentní, že požadavek na přiznání nákladů minimálně nutných se uplatní nezávisle na způsobu stanovení daně (dokazováním či pomůckami).