Omezení plateb v hotovosti, 2. část

Vydáno: 47 minut čtení

Soudním řízením z oblasti působnosti zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, jsme se věnovali již v předcházejícím výběru judikatury. Dnes se zaměříme převážně na procesní otázky z této oblasti, které v konečném důsledku také rozhodují o tom, zda bude nutno pokutu za porušení zákona hradit či nikoli. Nezůstaneme však jen na poli Nejvyššího správního soudu, nahlédneme též k Nejvyššímu soudu, kde se řešily některé kauzy, které se zmíněným zákonem souvisely, i když nebyly nejdůležitějším projednávaným tématem příslušných žalob.

Omezení plateb v hotovosti - 2. díl.
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradca, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
1. Povinnost zmínit posouzení
prekluze
pro uložení sankce v rozhodnutí správního orgánu
(Podle rozsudku Nejvyššího správního sodu 5 Afs 33/2010-55 ze dne 15.7.2010, zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí 11/2010 pod č. 2136/2010, obdobně 5 Afs 32-40, 42-50/2009.)
Komentář k judikátu č. 1
Aby mohla být pokuta za porušení zákona udělena, musí být příslušné řízení zahájeno včas. Odpovědnost právnické osoby a podnikající fyzické osoby zaniká, jestliže správní orgán nezahájí řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o deliktu dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy by spáchán. Dle názoru Nejvyššího správního soudu začala v daném případě běžet roční lhůta od data, kdy bylo u provinivšího se subjektu provedeno místní šetření, k prekluzi nedošlo. Dále bylo řešeno, zda v případě, kdy ke zjištění o porušení limitu plateb v hotovosti došlo v průběhu daňového řízení, měla být vedena i formálně samostatná a oddělená řízení o daňové povinnosti na straně jedné a o porušení „hotovostních limitů“ na straně druhé. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že v obou případech probíhá řízení podle ZSDP, nebylo tedy nutné je dále zcela oddělit.
Právní věta
"Jestliže v daňovém řízení nebo v řízení o správním deliktu nebyla otázka uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daňové povinnosti nebo pro uložení sankce za správní delikt účastníkem řízení vznesena a zároveň správní orgány mají za to, že k prekluzi nedošlo, nemusí ve svých rozhodnutích uvádět, že
prekluze
nenastala, či výslovně zmiňovat skutečnosti rozhodné pro posouzení této otázky; plně postačuje, pokud lze otázku, zda nedošlo k prekluzi, posoudit na základě správního spisu".
Shrnutí k judikátu
Součástí správního spisu je protokol ze dne 31.8.2007, ve kterém je zachycen průběh ústního jednání, jehož předmětem bylo projednání zjištěných údajů o hotovostních platbách. Tomuto jednání byl přítomen jednatel žalobce, kterému správce daně sdělil, že na základě místního šetření dospěl k závěru, že u konkrétně označených plateb existuje pochybnost o překročení limitu pro hotovostní platby podle zákona o omezení plateb v hotovosti.
Z uvedených okolností posuzovaného případu je zřejmé, že jako den, kdy se správce daně dozvěděl o porušení povinnosti dle § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, lze označit teprve až den, kdy správce daně provedl u žalobce místní šetření.
Teprve v jeho rámci totiž správce daně provedl ve smyslu krajským soudem citované judikatury správních soudů a Ústavního soudu k subjektivním prekluzívním lhůtám „úvodní posouzení“ svých zjištění ohledně provedených hotovostních plateb, tj. vyžádal si konkrétní podklady, na základě kterých svá prvotní zjištění ověřil a vyhodnotil tak, že se jedná o zjištění dostatečná k zahájení řízení o správním deliktu. Tato objektivní skutečnost je zřetelně zachycena v protokolu ze dne 18.5.2007, jenž je součástí správního spisu. I kdyby se ovšem roční prekluzívní lhůta pro zahájení řízení obsažená v § 6 odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti počítala již ode dne 6.4.2007, kdy správce daně získal zcela předběžnou informaci - zmíněné pokladní knihy, nemohlo v daném případě k marnému uplynutí lhůty dojít, neboť vlastní řízení o uložení pokuty za porušení povinnosti dle zákona o omezení plateb v hotovosti bylo zahájeno již dne 31.8.2007. Stalo se tak v rámci ústního jednání, v jehož průběhu správce daně žalobci předestřel, u kterých konkrétně určených plateb existuje pochybnost o překročení limitu stanoveného pro hotovostní platby zákonem o omezení plateb v hotovosti. Správce daně dal zároveň žalobci možnost se ve stanovené lhůtě k předestřeným skutečnostem vyjádřit, případně předložit doklady, které by prokázaly, že u předmětných plateb k porušení zákona o omezení plateb v hotovosti nedošlo.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že závěr krajského soudu o tom, že žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako příslušné rozhodnutí správce daně, je z pohledu posouzení otázky
prekluze
nepřezkoumatelné, nebyl správný, naopak, ze správního spisu bylo možné bezpečně zjistit, že k uplynutí roční prekluzívní lhůty pro zahájení řízení a samozřejmě ani k uplynutí desetileté prekluzívní lhůty pro uložení pokuty nedošlo. Nejvyšší správní soud tudíž posoudil první stížní námitku jako důvodnou.
Další stížní námitka brojí proti závěrům krajského soudu, podle nichž v řízení o uložení pokuty za správní delikt podle zákona o omezení plateb v hotovosti nebyly zajištěny procesní záruky vyplývající z článku 6 Úmluvy. Konkrétně krajský soud zdůraznil, že předmětné řízení jako řízení o správním deliktu bylo nutné vést zcela odděleně od probíhajícího daňového řízení, přičemž řízení o správním deliktu mělo být dostatečně určitým úkonem zahájeno a žalobce měl být v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy v rámci takového úkonu podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu vznesených.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vychází z ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož procesní záruky zakotvené v čl. 6 Úmluvy musí být garantovány v řízení o jakémkoli trestním obvinění, tedy nejen v trestním řízení soudním, ale i v řízení o správních deliktech (k tomu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2004, čj. 6 A 126/2002-27, publikovaný pod č.