Prokazování výdajů u daně z příjmů

K předpisům:

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27.7.2007, č. j. 5 Afs 129/2006-142, vysvětlil, že „[p]rincipy uplatňování daně z příjmů a daně z přidané hodnoty [… jsou] odlišné a jakkoli se [může jednat] o stejná zdanitelná plnění téhož daňového subjektu, dokazování vedené ohledně nich sleduje u jednotlivých daní zcela odlišné cíle.“ Cíle dokazování u daní z příjmů Nejvyšší správní soud vymezil například v rozsudku ze dne 13.7.2011, č. j. 9 Afs 11/2011-68. V něm konstatoval, že „při posuzování uznatelnosti daňového nákladu (výdaje) dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je nerozhodné, zda deklarované plnění bylo poskytnuto skutečně subjektem uvedeným jako dodavatel na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za poskytnuté plnění [byl adresátem nákladu (výdaje)]; rozhodné je v této souvislosti faktické vynaložení deklarovaného nákladu, tj. zda poskytnutý náklad (výdaj) byl vynaložen v deklarované výši právě za deklarované plnění [při splnění dalších podmínek daňové uznatelnosti tohoto nákladu (výdaje)].“ Nebyl tedy správný výše citovaný názor žalovaného a městského soudu, že významné bylo i to, kdo provedl stavební práce a komu byly finanční prostředky zaplaceny. Cle výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. 664/04 je za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt než uvedený na dokladech a nebylo možno na jejich základu výdaje zohlednit, nezbytné umožnit daňovému subjektu prokázání skutečných výdajů jinými prostředky. Tomu odpovídá názor Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 31.5.2007, č. j. 9 Afs 30/2007-73, konstatoval: „Pokud daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci krajní, kdy standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem dodržen. Pokud chce daňový subjekt důsledky svého pochybení, musí vynaložení výdaje prokázat jednoznačným, transparentním způsobem, tedy uvést a dokázat veškeré skutečné okolnosti týkající se předmětného výdaje, které budou v souladu s ostatními zjištěnými údaji a budou vytvářet přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci.“

Nejvyšší správní soud opakovaně řešil otázku oprávněných nákladů, kdy daňový subjekt na jedné straně prokázal vynaložení finančních prostředků za účelem získání příjmů, na stranu druhou však tyto nebyly poskytnuty osobou uvedenou na faktuře. V tomto je pak zásadní odlišnost oproti dani z přidané hodnoty, kde poskytnutí plnění ze strany osoby uvedené na daňovém dokladu je jednou z podmínek přiznání nároku na odpočet. V režimu daně z příjmů však postačí prokázání toho, že finanční prostředky byly vynaloženy v příčinné souvislosti s přijatým plněním. Dále je pak již nerozhodné, kdo ono plnění skutečně poskytl. Poskytnutí tak osobou odlišnou od osoby uvedené na faktuře nezbavuje daňový subjekt nároku na uplatnění nákladu tak, jak si mnohdy finanční správa myslí.