Intrakomunitární plnění

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.4.2013, sp. zn. 1 Afs 104/2012.

www.nssoud.cz

K předpisům:

Pro dodání do jiného členského státu nepostačuje, že zboží fyzicky překročí hranici mezi členskými státy (bez jakéhokoliv ekonomické kauzy) a následně je vráceno zpět do státu odeslání, aniž by bylo v jiném členském státě určitému subjektu dodáno, resp. zboží je převezeno do jiného členského státu jen proto, aby existoval důkaz o jeho vyvezení do jiného členského státu, i když má být následně totéž zboží prodáno opět subjektu sídlícímu na území ČR. Popsaný způsob neodpovídá výše zmiňované zásadě daňové neutrality.

Po vstupu do Evropské unie se daňovým subjektům naskytla „příležitost“, jak bojovat s dlouhodobým nešvarem české daňové správy spočívající ve značném prodlení při vyplácení nadměrných odpočtů. Je totiž obecně známým faktem, že nenadálý nadměrný odpočet vede s jistotou k zahájení postupu k odstranění pochybností. Nelze se tak divit, že mnoho daňových subjektů, zejména v příhraničních oblastech, se začalo tomuto fenoménu bránit. To zejména tam, kde byl předmět dodání (a tudíž DPH) značné hodnoty. Zvolený způsob je pak nešťastný, byť jej lze pochopit. Spočívá v začlenění mezinárodního prvku do transakce. Namísto nákupu a prodeje v jednom členském státě mezi společnostmi A a B tak dochází k tomu, že jsou uskutečněna dvě intrakomunitární plnění. Společnost A prodá zboží zahraniční společností Z, která toto obratem prodá společnosti B. Důvodem pak je skutečnost, že transakce za využití zahraniční společnosti jsou osvobozena od DPH. Společnosti A a B tak nemusí cenu navyšovat o DPH a poté v naději doufat, že tuto částku nazpět obdrží během pouhých několika měsíců.

V uvedeném případě řešeném Nejvyšším správním soudem se jednalo o přesně tuto transakci. Za tou tak nestálo žádné podvodné jednání či úmysl zkrátit příjmy státu, avšak jen úmysl se vyhnout riziku vleklého řízení spojeného se zadržením citelné částky po dobu při nejmenším mnoha měsíců. Tímto úhlem pohledu je tak , aby sankcí za toto pochybení bylo doměření daně tak, jak se v tomto případě stalo. Ostatně z judikatury Soudního dvora EU vyplývá, že výše sankce za pochybení daňového subjektu musí odpovídat jeho závažnosti. Je tak zřejmé, že tato proporcionalita zde nebyla splněna, když sankci je doměření daně v plné výši. Každopádně daňovým subjektům, dodavatelům zvláště, lze jen doporučit, aby se tomuto lišáckému řešení vyhnuli obloukem.