Požadavky při dokazování

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.4.2013, sp. zn. 1 Afs 102/2012.

www.nssoud.cz

K předpisům:

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s městským soudem v tom, že je zcela na odpovědnosti daňového subjektu, aby byl s to unést své důkazní břemeno ve vztahu k přijetí zdanitelných plnění po celou dobu trvání lhůty pro vyměření, resp. doměření daně (§ 47 ZSDP). Nejde jen o to, aby stěžovatelka zajistila archivaci účetních dokladů a smluvní dokumentace, ale uchovávala rovněž další důkazní prostředky, jimiž by mohla prokázat faktické přijetí zdanitelných plnění od konkrétního daňového subjektu. Tuto úlohu daňovému subjektu značně ulehčuje § 31 odst. 4 ZSDP, dle něhož lze jako důkazní prostředek užít jakýkoliv prostředek způsobilý prokázat skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Daňový subjekt se nemůže spoléhat na to, že se správci daně nepodaří unést důkazní břemeno dle § 31 odst. 8 ZSDP, naopak musí předvídat, že prokazování pomocí účetních dokladů nebude dostatečné, a bude třeba přikročit i k provedení důkazů svědčících o faktickém přijetí zdanitelných plnění.

Je obecně známým faktem, že v rámci dokazování nese důkazní břemeno prioritně daňový subjekt. Toto důkazní břemeno je pak vždy uneseno předložením bezvadných účetních dokladů. V praxi však mnohdy dochází k tomu, že správce daně zpochybní tyto účetní doklady, kdy je pak na daňovém subjektu, aby prostřednictvím jiných důkazních prostředků prokázal svá tvrzení. Zde nutno uvést, že stávající pravidla jsou postavena na zcela nereálných předpokladech, že v daňovém řízení každý (vyjma daňového subjektu samého, v jehož věci je vedeno řízení) uvádí pravdu. Stačí tak jedno popření plnění ze strany obchodního partnera, načež v takovémto případě se daňový subjekt dostává do situace, kdy mnohdy není schopen své důkazní břemeno unést. Přitom ono popření ze strany obchodního partnera je mnohdy evidentně vedeno snahou zamaskovat svá pochybení v daních, případně svá trestněprávní jednání.

Nejvyšší správní soud tak uvádí, co vše musí daňový subjekt předložit a uchovávat. Pokud by však takto daňový subjekt skutečně postupoval, pak by nedělal nic jiného, než za pomoci moderní techniky dokumentoval každé své jednání, každý svůj obchodní případ. Přitom by mnohdy porušoval zákon, když takovýto postup je na druhé straně mnoha jinými zákony zakazován (ochrana osobních údajů, ochrana osobnosti). Nezbývá tak, než doufat, že orgány veřejné moci se u důkazní nouze daňového subjektu zaměří na snahu zjistit skutečný stav věci, namísto doměření daně na té straně, kde je to jednodušší a kde je mnohem větší pravděpodobnost úspěšného vymožení.