Lze se předem vzdát práva na náhradu škody?

Podle § 386 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění před 1. 1. 2012, se nebylo možné vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož mohla škoda vzniknout. Jednalo se o ustanovení a nebylo se tedy možné od něho odchýlit dohodou stran. Výklad ustanovení § 386 odst. 1 obchodního zákoníku přitom přinášel problémy, se kterými se nebyla schopna uspokojivě vypořádat ani . Nebylo totiž zcela jasné, jestli dané ustanovení vylučuje pouze dohody o úplném vzdání se práva na náhradu škody nebo i dohody, které rozsah náhrady škody pouze limitují. Podle striktního výkladu nebylo přípustné jakékoli omezení rozsahu náhrady škody. Opačný názor vycházel z dispozitivnosti § 379 obchodního zákoníku (stanovuje rozsah náhrady škody, přičemž smluvní strany si mohou dohodnout odchylná pravidla) a připouštěl dohody, které v určité míře omezovaly rozsah náhrady škody, která eventuálně vznikne v budoucnu.

Lze tedy shrnout, že před novelou bylo jednoznačně přijímáno, že neplatné jsou dohody, kterými se náhrada škody vylučuje. Za neplatné byly považovány i dohody, které právo na náhradu škody omezovaly do té míry, že by náhradu škody ponechávaly v neúměrně nízké až formální výši, a to pro obcházení zákona (§ 39 občanského zákoníku). O přípustnosti omezit rozsah náhrady škody naproti tomu panovaly pochybnosti.

S účinností od 1. 1. 2012 je podle § 386 odst. 1 obchodního zákoníku možné, aby strany v rámci svých obchodněprávních vztahů uzavřely dohodu vylučující či omezující právo na náhradu škody, kterou způsobí jedna ze stran této dohody, ještě před porušením povinnosti, v jejímž důsledku škoda vznikne. Smluvně však nelze omezit ani vyloučit právo na náhradu škody, kterou způsobí jedna ze stran svým úmyslným jednáním.

Podle obchodního zákoníku nelze omezit ani vyloučit právo na náhradu škody způsobené úmyslně. Při sjednávání smluvní limitace práva na náhradu škody je ale třeba mít na paměti i některá další ustanovení a zásady obchodního a občanského zákoníku, které mohou takovou limitaci v určitých případech vylučovat.

Při sjednávání smluvní limitace práva na náhradu škody musí být předně splněn požadavek přiměřenosti a omezení musí být v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů. Nerespektování těchto obecných korektivů by mohlo vést k absenci soudní vymahatelnosti, resp. neplatnosti takového ujednání. V jakých případech je ještě limitace náhrady škody přiměřená (a tudíž v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a dobrými mravy), nelze pochopitelně obecně říci, nicméně je možné vymezit některá kritéria, která mohou pomoci. Jedná se např. o reálnou ekonomickou sílu smluvních stran, obvyklost limitace v daném odvětví, účelnost vzhledem k předmětu smlouvy atd. Za neplatné by mohlo být pro rozpor s dobrými mravy také považováno ujednání, kterým by se omezovala nebo vylučovala odpovědnost za škodu na zdraví nebo na životě.

Právo na náhradu škody nelze omezit ani vyloučit v rámci smluv o výkonu funkce sjednanými mezi obchodní společností a členy dozorčí rady nebo představenstva a jednateli. Novela totiž nemá žádný vliv na ustanovení § 195 odst. 5 obchodního zákoníku, podle kterého je absolutně neplatná smlouva mezi společností a členem představenstva, která vylučuje nebo omezuje odpovědnost člena představenstva za škodu (toto ustanovení je prostřednictvím § 200 odst. 3 a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku aplikovatelné i na členy dozorčí rady a jednatele společností).

Změna § 386 odst. 1 obchodního zákoníku nebyla doprovázena žádným přechodným ustanovením. smluv uzavřených před nabytím účinnosti novely, které vylučují právo na náhradu škody před porušením povinnosti, ze kterého může škoda vzniknout, tak dle našeho názoru zůstávají neplatné. V případě ujednání omezujících právo na náhradu škody pak zůstávají strany v nejistotě, zda v případě sporu posoudí soud takové ujednání jako platné či neplatné. V obou výše uvedených případech lze tedy doporučit, aby strany uzavřely smlouvu, kterou se omezuje či vylučuje právo na náhradu budoucí škody, znovu (je-li to samozřejmě možné). Zamezí tak tím neplatnosti ujednání vylučujícím právo na náhradu škody, případně právní nejistotě ohledně ujednání omezující právo na náhradu škody.

Vzhledem k tomu, že by již za necelý rok měl nabýt účinnosti nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), není jistě bez zajímavosti představit také novou úpravu problematiky, která je předmětem tohoto článku.

Podle § 2898 nového občanského zákoníku se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoliv újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

Z citovaného ustanovení tedy plyne, že se práva na náhradu škody před jejím vznikem lze vzdát (a stejně tak ji lze omezit), a to s uvedenými výjimkami. Nebude se tedy možné předem vzdát (omezit):

To, že se k takovým ujednáním „nepřihlíží“, znamená, že se jedná o tzv. „zdánlivé právní jednání“ (nový občanský zákoník zavádí pojem právní jednání namísto pojmu právní úkon) a vůbec se tedy nejedná o projev vůle a takové právní jednání nemá žádnou právní relevanci.

Zatímco omezení rozsahu náhrady škody poté, co již byla porušena povinnost, ze které může škoda vzniknout, nikdy nevzbuzovalo pochybnosti, omezení „budoucí“ škody bylo až do konce roku 2011 spojeno s řadou otázek. Novela obchodního zákoníku účinná od 1. 1. 2012 v obchodněprávních vztazích připustila vyloučení i omezení náhrady škody i před porušením povinnosti, v jejímž důsledku škoda vznikla. Podle našeho názoru je tuto novelu třeba vnímat pozitivně, neboť se podstatným způsobem zvyšuje právní jistota a smluvní volnost stran. Ujednání o smluvní limitaci náhrady škody může být v praxi velmi praktické například v těch případech, kdy je plnění, které obdrží jedna ze stran, ve výrazném nepoměru ke škodě, kterou může v rámci obchodního vztahu druhé straně způsobit.