Daňová problematika ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

Vydáno: 50 minut čtení

Mnozí občané i právnické osoby se odvolávají na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), aby před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“) napadli právní úpravu, popř. řízení ve smluvních státech v daňových záležitostech, jakož i metody finančních orgánů.

Daňová problematika ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
JUDr. Ing.
Jan
Čapek
, CSc.
Jejich stížnosti se zpravidla opírají o článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který garantuje právo na pokojné užívání majetku, avšak současně uznává „...právo států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení
daní a jiných poplatků
nebo pokut“. Stěžovatelé se také často odvolávají na článek 6 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivý proces.
Níže uvedené vybrané rozsudky opírající se o článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve zkráceném znění ilustrují, jak Soud k rozhodování o těchto stížnostech přistupuje, jakými principy se přitom řídí a k jakým závěrům zpravidla dospívá. Přitom je třeba mít na mysli, že rozsudky Soudu mají pro všechny smluvní státy Úmluvy charakter závazných precedentů, a to bez ohledu na to, kterého se ta která konkrétní kauza týkala.
 
Stručný obsah vybraných rozsudků a rozhodnutí Soudu
V případu
Bendenoun v. Francie
byl stěžovatelem francouzský občan, který založil akciovou společnost podle francouzského práva se sídlem ve Štrasburku; předmětem její činnosti byl obchod se starými mincemi, uměleckými předměty a drahokamy. Stěžovatel vlastnil většinový balík akcií (993 z celkového počtu 1 000) a byl jejím předsedou a ředitelem.
V souvislosti se svými obchody byla proti panu Bendenounovi vedena celkem tři řízení (celní, daňové a trestní), která probíhala v podstatě současně.
Pan Bendenoun si stěžoval u (dnes již neexistující Evropské komise pro lidská práva) na porušení jeho práva na spravedlivý proces (článek 6 § 1 Úmluvy před trestním a správním soudem), že neměl přístup k celému celnímu spisu.
Dále pak uvedl, že bylo porušeno jeho právo na pokojné užívání majetku (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), protože v důsledku rozhodnutí různých francouzských orgánů byl nucen zaplatit podstatné částky do státního rozpočtu.
Komise shledala dílčí stížnost týkající se řízení před trestním soudem nepřípustnou a zbývající dílčí stížnosti za přípustné. Ve své zprávě vyslovila názor, že byl porušen článek 6 § 1 Úmluvy a že není nutné zabývat se také stížností na porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Soud, jemuž bylo stanovisko Komise předloženo, se však s jejím názorem neztotožnil. (Blíže viz rozsudek ve věci Bendenoun v. Francie ze dne 24. února 1994 ke stížnosti č. 12547/86.)
V případu
Hentrich v. Francie
si paní Hentrich a její manžel zakoupili v květnu 1979 nestavební pozemek o rozloze 6 766 čtverečných metrů ve Štrasburku. Kupní smlouva byla sjednána s podmínkou, že Krajská
korporace
pro rozvoj a osídlení (SAFER) nepoužije svého přednostního práva k pozemku do dvou měsíců. Finanční úřad zaregistroval prodej pozemku a prodej se stal platným, když SAFER nevykonal své přednostní právo v zákonné lhůtě. V únoru 1980 bylo stěžovatelům sděleno soudním vykonavatelem rozhodnutí o uplatnění přednostního práva.
Paní Hentrich před Evropským soudem pro lidská práva mimo jiné tvrdila, že se stala obětí poškození článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě proto, že daňové orgány přistoupily k výkonu svého přednostního práva podle článku 668 obecného daňového zákoníku.
Znění článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě je následující:
"Článek 1 – Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Jelikož přednostní právo k pozemku bylo vykonáno, byla paní Hentrich zbavena svého majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce, čemuž francouzská vláda neoponovala. Soud se proto musel ujistit o tom, zda byly splněny požadavky tohoto článku.
Soud konstatoval, že přednostní právo nemá za účel trestat úniky daní, ale že má zabránit vyšším registračním poplatkům. Není důležité, zda kupující byl či nebyl v dobré víře.
Soud připomněl, že pojem „obecný zájem“ je extenzivní a že stát má určitý rozsah volné úvahy pro vytvoření rámce své fiskální politiky a přijímat opatření - např. poskytnutí přednostního práva - aby zajistil, že daně budou placeny. Soud také uznal, že předcházení úniku daní je legitimním účelem ve veřejném zájmu.
Podle tvrzení stěžovatelky byl postup při uplatňování přednostního práva arbitrární, protože v rozhodnutí o něm nebyly uvedeny žádné důvody. Soud proto musel rozhodnout o legalitě tohoto zásahu do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku.
Ve stávajícím případu se nedalo uplatnění přednostního práva očekávat a nebylo provázeno odpovídajícími procesními zárukami. Rozhodnutí o uplatněná přednostního práva nemůže být legitimní, není-li zde záruka kontradiktorního řízení odpovídajícího principu rovnosti zbraní, jež by umožňovala předložit argumenty o podhodnocení - tyto elementy ve stávajícím případu chyběly.
Podle paní Hentrich skutečnost, že nebylo možné bránit se proti účinkům uplatnění přednostního práva. Činilo toto opatření nepřiměřeným obdobně jako při vyvlastnění.
Aby mohl Soud vyhodnotit proporcionalitu zásahu do majetkového práva stěžovatelky, musel posoudit stupeň ochrany před arbitrárností.
Francouzský soud první instance i soud odvolací interpretovaly francouzské právo tak, že dovoluje státu uplatnit své přednostní právo bez uvedení důvodů.
Soud poznamenal, že SAFER může výkonem svého přednostního práva nah