Obhájení zprostředkování v daňovém
řízení
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 Afs
41/2012. www.nssoud.cz
K předpisům:
„Stěžovatelka po celé daňové řízení setrvávala na svém tvrzení, že
společnost ELPIK poskytla stěžovatelce takové informace (jejichž povahu rámcově upřesnila, viz bod
(49) shora), na jejichž základě poté zpracovala nabídku, kterou společnost GEMO OLOMOUC akceptovala.
… Soud nikterak nehodnotí korektnost postupu jednotlivých aktérů (např. z pohledu porušení
obchodního tajemství, nekalé soutěže), neboť tento aspekt není pro správné stanovení základu daně z
příjmů právnických osob rozhodný.“ „Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka
účetními doklady týkajícími se obchodu se společností ELPIK, stejně jako účetními doklady týkajícími
se obchodu se společností GEMO OLOMOUC prokázala přijetí plnění od společnosti ELPIK a tím unesla
své prvotní důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 ZSCP.“
Faktura za zprostředkování působí v jakémkoliv účetnictví na správce daně
jako červený hadr na býka. Obhájení tohoto jevu se tak v daňovém řízení stává skutečně výzvou pro
nejednoho daňového poradce. To navzdory relativně velké četnosti v praxi.
V uvedené věci pak Nejvyšší správní soud řešil otázku zprostředkování, kdy
toto spočívalo pouze v poskytnutí informace o tom, že se někde koná výběrové řízení. Pro případ
výhry však bylo za tuto informaci požadováno plnění ve výši několika milionů. Z pohledu správce daně
pak bylo
absurdní
, aby za tuto neutajovanou informaci někdo zaplatil takovouto „astronomickou“
částku. Co na tom, že i při započtení provize byla zakázka zisková. Jak je patrno z citace rozsudku, tak stěžovatel byl v celé věci úspěšný. To
i při zohlednění skutečnosti, že v celé kauze mohlo dojít k porušení obchodního tajemství či zákazu
nekalé soutěže. Důležitější je však deklarování faktu, že v dnešní době mají informace cenu zlata. A
byť informace o mnohých zakázkách i soukromých subjektů jsou veřejně dostupné na internetu, tak není
v silách všech potenciálních zájemců se o tomto dozvědět. Z důvodu zahlcenosti informacemi to
ostatně je jako hledat jehlu v kupce sena. Proto i cena pouhé informace o tom, že se bude konat
výběrové řízení, může v poměru k samotné ceně zakázky dosahovat významného podílu. To však nic
nemění na tom, že se na straně zájemce jedná o daňově uznatelný náklad. A nebudou-li správci daně
ochotni toto v řízení uznat, pak patrně bude stále častěji docházet k přesunu těchto
zprostředkovatelských aktivit do šedé ekonomiky. A stát pak může být ztratný nejenom na DPH a dani z
příjmu právnických osob, ale zejména na dani z příjmu fyzických osob, když tyto aktivity budou
nejčastěji probíhat v hotovosti v igelitových taškách a krabicích na víno. To navzdory tomu, že se
nebude jednat o korupci ani žádný jiný zákonem zakázaný postup. Riziko obhájení v daňovém řízení
však bude vyšší, než riziko spojené s řešení celé věci právě touto metodou.