Paušální výdaje

Především je zapotřebí jednoznačně vyřešit otázku rezidence poplatníka. Samotná skutečnost, že slovenský státní příslušník v Česku dlouhodobě pracuje a bydlí zde s rodinou, ještě vždy nemusí stačit pro daňovou rezidenci v České republice. Klidně může mít další část rodiny, známých, majetku apod. ještě na Slovensku, kam se hodlá po čase vrátit. V souladu s mezinárodní daňovou smlouvou se Slovenskem je v případě stálého bytu v Česku i na Slovensku rozhodující, ke kterému z těchto států má užší osobní a hospodářské vztahy (tzv. středisko životních zájmů). V pochybnostech lze doporučit, aby si poplatník vyžádal u správce daně - českého nebo slovenského - potvrzení o své daňové rezidenci o tzv. daňovém domicilu.

Pro další část odpovědi tedy budeme předpokládat, že poplatník je daňovým rezidentem Česka a že se skutečně jedná o příjmy z podnikání fyzické osoby (OSVČ) a nikoli o zastřené pracovně-právní vztahy.

V souladu s článkem 7 odst. 1 Smlouvy s Rakouskem mohou být příjmy českého rezidenta z podnikání zdaněny v Rakousku pouze v rozsahu přičitatelném tzv. stálé provozovně:

Pojem stálá provozovna definuje článek 5 Smlouvy s Rakouskem, přičemž může jít zejména o tzv. kamennou provozovnu (např. dílna, kancelář, továrna apod.), nebo o stavebně-montážní projekt delší než 12 měsíců, anebo poskytování služeb v Rakousku v úhrnu po dobu delší než 6 měsíců během 12měsíčního cyklu.

Specifická daňová pravidla ovšem platí pro vybrané druhy příjmů, jako zejména pro úroky, licenční poplatky (kam patří mimo jiné i nájemné za movité věci), příjmy z nemovitého majetku apod., viz zmíněná Smlouva.

U rezidenta České republiky se s jeho příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti podle § 7 ZDP zachází v principu stejně, ať už plynou z Česka, nebo ze zahraničí. Veškeré tyto příjmy proto vstupují do jednoho dílčího základu daně „z podnikání“ a stejně tak jej jednotně snižují výdaje na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů v souladu s pravidly českého ZDP. Takže se poplatník musí rozhodnout pro skutečné výdaje (prokazované daňovou evidencí nebo účetnictvím) anebo paušální výdaje stanovené § 7 odst. 7 ZDP, které se neprokazují. Pro přepočet příjmů a výdajů v cizí měně platí pravidla § 38 ZDP, nejjednodušeji je použít tzv. jednotný kurs zveřejněný Generálním finančním ředitelstvím v lednovém Finančním zpravodaji.

Aby se zabránilo dvojímu (opakovanému) zdanění příjmů, které mohly být zdaněny již v Rakousku (tj. z tamní stálé provozovny českého poplatníka), umožňuje Smlouva s Rakouskem metodu tzv. . K tomuto účelu se využije Příloha č. 3 přiznání k dani z příjmů fyzických osob, kde jsou dostatečně sdělné Pokyny k vyplnění, případně lze nahlédnout do § 38f ZDP. Metoda prostého zápočtu daně prakticky znamená, že v prvním kroku se vypočte česká daň z celkových příjmů snížených o celkové výdaje - tedy jak z podnikání v Česku, tak i v Rakousku - a poté se vypočtená daň sníží o prokazatelně zaplacenou rakouskou daň. Jelikož jde ale o „prostý“ zápočet (a nikoli o „plný“ zápočet), je možno uplatnit maximálně takovou část rakouské daně, která odpovídá poměru příjmů (snížených o výdaje) z Rakouska celkovým. Pokud se poplatník bude řídit zmíněnými pokyny k vyplnění Přílohy č. 3, neměl by udělat chybu. Případná nezapočtená část rakouské daně bude daňovým výdajem z podnikání v hned následujícím roce.