Kontinuita daňového řízení v kontextu s probíhajícím insolvenčním řízením

Vydáno: 27 minut čtení

Zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ“), vychází z koncepce, že i po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém daňovém řízení pokračovat, s výjimkou v podobě zákazu provedení daňové exekuce. Vzhledem k tomu, že tato koncepce má zásadní význam i dopad zejména do oblasti insolvenčního řízení, kde úpadek dlužníka je řešen konkursem, zaměřím se v tomto svém článku na popis této problematiky, včetně problémů, které v souvislosti s tím mohou z hlediska aplikace i interpretace nastat.

Kontinuita
daňového řízení v kontextu s probíhajícím insolvenčním řízením
Mgr.
Petr
Taranda
 
Nepřerušení daňového řízení u daňového subjektu v úpadku v širších souvislostech
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), ve svém § 266 odst. 1 písm. c) stanovil, že jedním z řízení, která se prohlášením konkursu nepřerušují, je též i řízení daňové. Podle § 134 odst. 1 DŘ se daňovým řízením rozumí soubor postupů a dílčích řízení, jež ve svém výsledku vedou ke správnému zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem (například uplynutím prekluzivní lhůty) daňové povinnosti s touto daní související. Nutno dodat, že pojem
daňové řízení
je třeba stejně jako pojem daň vykládat v širším slova smyslu, než lze usuzovat z prostého jazykového vyjádření. To znamená, že označuje i řízení vedená ohledně jiných peněžitých plnění, která se pro potřeby DŘ subsumují pod pojem
daň
. Díky tomu se tak pod tímto pojmem rozumí též například celní řízení (v té části, ve které jde o zjištění, stanovení a úhradu cla), poplatkové řízení a všechna další řízení, pro která se DŘ používá jako obecný právní předpis. Daňové řízení lze rozdělit do dvou rovin - roviny nalézací a roviny platební, přičemž v rovině nalézací dochází ke stanovení daně - nalézací rovina, a tedy i nalézací řízení jsou pouze shodným názvem pro vyměřovací řízení a doměřovací řízení, zatímco rovina platební zahrnuje řízení a postupy při placení daní, včetně vymáhání daní.1
Z výše uvedeného tedy lze dovodit, že ustanovení § 266 odst. 1 písm. c) IZ dává správci daně legální prostor k tomu, aby i po prohlášení konkursu prováděl u daňového subjektu daňové řízení ve věci jeho daňové povinnosti v celém rozsahu, s výjimkou daňové
exekuce
, jejíž provedení zapovídá již v minulém článku popsané ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ ve spojení s ustanovením § 267 odst. 1 IZ, šlo-li by navíc o pohledávky, které se váží z hlediska svého vzniku k období do rozhodnutí o úpadku a měly být tedy řádně a včas přihlášeny u insolvenčního soudu. Kromě samotného IZ pamatuje na tento stav i DŘ, který ve svém § 243 odst. 1 stanovil, že i po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém daňovém řízení pokračovat, s výjimkou daňové
exekuce
, kterou lze nařídit, avšak nelze ji provést, pokud insolvenční zákon nestanoví jinak. V daném případě pak IZ pamatuje na výjimku z tohoto zákazu ve svém ustanovení § 360, což je ovšem situace vážící se k dlužníkovi, jehož úpadek je řešen reorganizací a v daném kontextu jde tedy o jiné řešení úpadku než konkursem. Z hlediska celkového pojetí i