Jakým způsobem může finanční úřad uložit povinnost něco činit?

Vydáno: 26 minut čtení

Ze své praxe daňového poradce, specializujícího se na řešení daňových sporů mezi podnikateli a správcem daně, zejména pak na zastupování podnikatelů při daňových kontrolách a postupech k odstranění pochybností (dříve vytýkací řízení), jsem utvrzován v tom, že podnikatelská veřejnost stále trpí určitými předsudky či neznalostmi ohledně jejich postavení vůči finančním úřadům, zejména pokud jde o jejich práva a povinnosti a také práva a povinnosti správce daně a jejich úředních osob. Z těchto zdrojů pak pramení mé rozhodnutí pokusit se v několika článcích na stránkách tohoto časopisu alespoň skromným dílem přispět ke změně tohoto, po mém soudu, neutěšeného soudu. Mojí snahou je přitom poměrně obtížnou materii daňového práva procesního podat co možná nejsrozumitelněji a nejpřehledněji, jak jen to sám předmět našeho zájmu umožňuje.

Jakým způsobem může finanční úřad uložit povinnost něco činit?
Ing.
Roman
Landgráf
, daňový poradce
Ústavněprávní ukotvení vztahu úřad
versus
občan
Všechny dále podrobněji probírané konkrétní právní normy vztahující se k popisu vztahu stát (státní úřad)
versus
občan mají zcela klíčové ukotvení v ústavním právu. Uvědomění si těchto ústavněprávních kořenů (přes svoji zdánlivou abstraktnost) by podle mého názoru mělo tvořit prvotní a klíčovou úvahu prakticky ve všech konkrétních situacích, ve kterých se podnikatel v interakci s finančním úřadem může ocitnout.
 
Úřad smí pouze to, co výslovně dovoluje zákon
Z mé každodenní praxe je zřejmé, že si celá řada podnikatelů stále nedostatečně uvědomuje zcela zásadní a velmi praktický dopad čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod1 (dále jen Listina), ve kterém se stručně konstatuje:
"Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví."
Je vhodné si v této souvislosti připomenou, že tomuto ustanovení odpovídá ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy2, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jakkoli jsou tato ustanovení velmi stručná, jejich právní i faktický dopad je značný a myslím, že i v současné praxi stále nedoceněný. Za použití právní doktríny3 je přitom možno pro praktické účely dovodit tyto základní důsledky (uvedeno pro názornost pouze přehledově a stručně):
*
Nestačí pouhá formální
legalita
výkonu, je potřeba mít vždy na vědomí z čl. 2 odst. 3 Ústavy vyvěrající základní účel výkonu moci, tj.
službu občanům
. Jakkoli se zde jedná o určitou pro někoho možná až příliš nepragmatickou právně-teoretickou záležitost, ti z nás, kteří se výkladem a aplikací práva zabýváme hlouběji, již víme, že zdaleka není bez významu, když se řekne, že je potřeba zohlednit především materiální (na úkor formální) aspekt ústavnosti rozhodování správních úřadů.
*
Ustanovení představuje základní pojistku
proti výkonu libovůle (zvůle)
ze strany státní moci (tedy například finančních úřadů). Formy libovůle přitom mohou mít rozmanitou podobu:
-
ústavní soud spojuje vyloučení libovůle
s kvalitou argumentace
4, která je obsažena v odůvodnění rozhodnutí (např. finančního úřadu). Může se tedy v praxi například jednat libovůli spočívající v
nedostatečnosti
(neadekvátnosti)
odůvodnění
. Vidíme zde tedy, že dostatečnost a kvalita argumentace vůbec je základním požadavkem na ústavnost rozhodování každého orgánu státní moci, tedy i finančního úřadu. Praktický důsledek: Pokud finanční úřad své rozhodnutí odůvodní nedostatečně, jedná se z jeho strany o výkon libovůle (pokud ne přímo zvůle) a je možno se proti tomu právě s touto argumentací bránit (například formou stížnosti nebo odvolání);
-
o libovůli se dle Ústavního soudu5