Vytýkací řízení a postup k odstranění pochybností

Vydáno: 48 minut čtení

Rozsudky z oblasti vytýkacího řízení jsme se v našem časopisu již zabývali v č. 10/2010. Od té doby však uplynuly téměř dva roky, vytýkací řízení jako pojem ze zákona o správě daní a poplatků bylo nahrazeno postupem k odstranění pochybností definovaným v daňovém řádu. Pokusme se tedy zapátrat nad v současnosti využitelnou judikaturou. Rozsudky, které byly uvedeny ve výše uvedeném článku, v dalším textu maximálně zestručníme, více se budeme věnovat těm, které v předešlém textu obsaženy nebyly. Na úvod je třeba zdůraznit, že i současná rozhodnutí soudů se díky délkám daňových a soudních řízení týkají ještě dřívějšího vytýkacího řízení. Jsou však obvykle použitelná i nadále, protože úprava postupu k odstranění pochybností v daňovém řádu je do značné míry totožná s dřívějším vytýkacím řízením.

Vytýkací řízení a postup k odstranění pochybností
Ing.
Zdeněk
Burda
 
I. Zahájení postupu k odstranění pochybností (vytýkacího řízení), počet výzev
K nejčastějším sporům dochází v oblasti nároku na vrácení nadměrného odpočtu DPH, kdy správce daně namísto poukázání finančních prostředků na účet plátce DPH projeví pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání a vyzve jej k jejich odstranění. Základním problémem v této oblasti je skutečnost, že
správce daně musí vyjádřit konkrétní, nikoli obecné pochybnosti
a sdělit je daňovému subjektu způsobem umožňujícím jasnou dopověď. Toho však často správce daně není schopen, neboť má k dispozici pouze daňové přiznání s vykázaným nadměrným odpočtem a bližší pochybnosti nemá, pouze se mu nechce nadměrný odpočet „jen tak“ plátci daně poukázat.
Stále stěžejním rozsudkem z této oblasti zůstává rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který pod čj.
9 Afs 110/2007-102 ze dne 8. července 2008
, konstatoval, že:
„Ve výzvě správce daně podle § 43 ZSDP, musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá.“
V praxi bohužel stále některé finanční úřady výzvy s odkazy na řádky daňového přiznání zasílají, popř. volí sice jinou formulaci výzev, ale obdobně nekonkrétní.
Diskuse se vedou nad tím, zda nedostatek spočívající v nekonkrétnosti první výzvy není možno zhojit postupným zasíláním dalších, již lépe formulovaných výzev. V
rozsudku nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 75/2005
ze dne 27. 7. 2007 se dočteme:
"Není správná stěžovatelova domněnka, že ve vytýkacím řízení má správce daně možnost vydat pouze jedinou výzvu a je na místě zahájit daňovou kontrolu vždy tehdy, pokud daňový subjekt napoprvé nevyvrátí pochybnosti správce daně ve smyslu § 43 ZSDP."
Podobně v rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 47/2007-172 ze dne 14. března 2008)
bylo uvedeno:
„Nelze proto v zásadě považovat za nezákonný takový postup správce daně, kdy vydá první, široce pojatou výzvu k odstranění pochybností a následně pak výzvu více specifikovanou, jak se to stalo i v předmětné věci."
Problémem obou uvedených rozsudků týkajících se počtu možných výzev je však skutečnost, že byly vydány ještě před výše uvedeným rozhodnutím rozšířeného senátu
, který celé vytýkací řízení označil za nezákonné na základě první nekonkrétní výzvy odkazující pouze na řádky daňového přiznání (v daném případě však bylo v průběhu řízení vydáno několik dalších, konkrétnějších výzev). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí rozšířeného senátu mají nepochybně obecnější dopad než rozhodnutí „běžných senátů“, zdála by se celá situace být vyřešena ve prospěch jediné, bezchybné výzvy. V praxi situace tak jednoduchá není, správci daně často více postupně upřesňujících výzev využívají.
 
1. Náležitostí výzvy k odstranění pochybností
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 38/2011-117 ze dne 23. února 2012.)
 
Komentář k judikátu č. 1
Následující rozsudek z poměrně nedávné doby daňové subjekty ani jejich zástupce příliš nepotěší. Obecně se sice hlásí k závěrům výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Zároveň však dochází k tomu, že pokud se daňový subjekt „nezablokoval“ a na výzvu (byť nesprávně formulovanou) správci daně odpověděl, pak je vlastně vše v pořádku a nemůže se dále dovolávat nezákonnosti celého řízení. Tento přístup pak klade v praxi na daňové subjekty obrovská rizika - stojí před situací, kdy dojdou k názoru, že výzva je nekonkrétní a:
a)
neodpoví na ni - a následně je daň vyměřena podle pomůcek s tím, že stojí před obrovskou nejistotou, zda i případný soud bude sdílet jejich názor na nekonkrétnost výzvy, pokud nikoli, bude uznáno vyměření daně podle pomůcek za oprávněné bez další možnosti nadměrný odpočet získat,
b)
daňový subjekt na nezákonnou výzvu odpoví, pak mu ale v duchu níže uvedeného rozsudku pozdější namítaní nemusí být nic platné.
      
Shrnutí k judikátu
Klíčovou námitkou v řízení před krajským soudem i v podané kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že
v pořadí první vydané výzvy nebyly dostatečně určité
a že jimi nebylo účinně zahájeno vytýkací řízení. Krajský soud podrobně vysvětlil, že výzvy nedostály obsahovým požadavkům, jak je vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102. Podrobně však rovněž shrnul judikaturu z doby před rozhodnutím rozšířeného senátu i po něm a dospěl k závěru, že
ne každá formální vada vydané výzvy má za následek nezákonné zahájení vytýkacího řízení
. Zdůraznil požadavek vzájemné součinnosti mezi správcem daně a daňovým subjektem s tím, že výzva k odstranění pochybností správce daně má umožnit daňovému subjektu, aby na ni mohl reagovat.