Nad judikaturou týkající se sportovců

Vydáno: 48 minut čtení

Zdanění příjmů souvisejících se sportovní činností může být v některých případech problematickým oříškem i pro zkušeného odborníka. Jejich činnost se často pohybuje na rozmezí podnikání, závislé činnosti či příležitostné činnosti. Často dostávají naturální vybavení - dresy, teplákové soupravy apod., jsou jim hrazeny cestovní a ubytovací náklady. V praxi též často váhají, zda obdržené prostředky mají charakter daru či reklamy apod. V dnešním příspěvku se pokusíme vybrat z dostupné judikatury odpovědi na některé výše položené otázky.

Nad judikaturou týkající se sportovců
Ing.
Zdeněk
Burda
 
Z judikatury
 
1. Sportovci a závislá činnost, kniha jízd
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 16/2011-78 ze dne 29. listopadu 2011, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 3/2012 pod č. 2510/2012.)
 
Komentář k judikátu č. 1
V řadě sportovních týmů se z důvodu snížení administrativy a daňové optimalizace rozmohlo uzavírání smluv se sportovci na základě obchodněprávních smluv. Sportovec si tedy často obstará živnostenské oprávnění a uzavře se svým oddílem odpovídající obchodní smlouvu, popř. učiní totéž i bez živnostenského oprávnění. Tento postup přinášel často spory s finančními orgány, protože vznikala otázka, zda příjem sportovce není spíše příjmem ze závislé činnosti. Z § 6 zákona o daních z příjmů je totiž často citována věta, dle které se do příjmů ze závislé činnosti zahrnují i příjmy z obdobných poměrů,
v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce (a to bez ohledu, jaký typ smlouvy je mezi oběma subjekty uzavřen). Nejvyšší správní soud však došel k závěru, že činnost sportovce není automaticky podřaditelná pod příjmy ze závislé činnosti a nejsou vyloučeny ani obchodněprávní vztahy.
Jde o problematiku velmi podobnou či spíše totožnou s pojmem „švarcsystém“, které jsme se již v našem časopisu věnovali.
K tomuto typu smluv lze dále podotknout, že poměrně liberální přístup Nejvyššího správního soudu k této problematice zároveň vychází z předpokladu, že na obchodněprávním typu smluvních vztahů v této oblasti mají zájem obě strany (v našem případě sportovní oddíl i sportovec), tedy žádná z těchto stran není k uzavření takovéto smlouvy nucena proti své vůli či zájmům. Souběžně v daném případě byla řešena (s kladným výsledkem pro sportovce) otázka, zda jeho jízdy na stadion jsou daňově uznatelné.
      
Shrnutí k judikátu
Zveřejněná právní věta:
„Činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem,závislá práce‘ ve smyslu § 2 odst. 3 zákoníku práce z roku 2006. Není proto protiprávní uzavírání i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. Z daňového hlediska může sportovec působit též jako osoba samostatně výdělečně činná.“
Daňovou kontrolou bylo zjištěno, že
stěžovatel hrál v průběhu roku 2007 za klub HC Sparta Praha a že vykazoval denně jízdu z Milevska do Prahy a zpět, a to vždy ve stejné délce 103 km.
Z hráčské smlouvy ze dne 1. 6. 2005 zejména plyne, že hráč bere na vědomí, že sjednané odměny podléhají zdanění podle platných zákonů a že je osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ). Klub se zavazuje hráči platit odměny a nést náklady spojené s přípravou hráče a s jeho účastí na utkáních a ostatních jednáních a činnostech konaných v zájmu klubu.
Těmito náklady se rozumí zejména náklady na dopravu, ubytování, stravování, zdravotní péči, regeneraci a rehabilitaci.
Finanční orgány dospěly k názoru, že se nejednalo o pracovní cesty, nýbrž o cesty na místo, kde stěžovatel prováděl výkon práce jako hokejista, tzn. jednalo se o pravidelné pracoviště.
Žalovaný připustil, že na stěžovatele vykonávajícího jinou samostatně výdělečnou činnost nelze použít citovanou úpravu o dohodnutém pravidelném pracovišti dle zákoníku práce, neboť zde k žádné takové dohodě nedochází, a proto je třeba postupovat podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bod 2 zákona o daních z příjmů. Podle tohoto ustanovení se pravidelným pracovištěm pro poplatníky s příjmy podle § 7 rozumí místo podnikání uvedené v živnostenském nebo jiném obdobném povolení k podnikání. Protože stěžovatel nemá živnostenské oprávnění a ani ve smlouvě s hokejovým klubem žádné pravidelné pracoviště není dohodnuto,
vycházel žalovaný z místa převážného výkonu činnosti, kterým byl stadion Sparty Praha.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval názorem krajského soudu ohledně vyhodnocení hráčské smlouvy jako zastřeného pracovněprávního úkonu. Tento názor odůvodnil krajský soud právy a povinnostmi z ní plynoucími, kdy např. stěžovatel je povinen hrát za klub hokej, účastnit se tréninků, soustředění, regenerace; klub je zase povinen mu hradit měsíční odměnu, nést náklady spojené s přípravou a účastí na utkáních.
Ohledně povahy vztahu mezi klubem a stěžovatelem pak zdejší soud odkazuje na právní názor obsažený v rozsudku sp. zn. 2 Afs 62/2004, kde se soud pokusil o materiální posouzení závislé činnosti. Zejména zde uvedl, že
„definiční prvek závislosti tak bude dán zejména povahou vykonávané činnosti (typicky práce vykonávaná na jednom místě výhradně pro jednoho zaměstnavatele) a také tehdy, pokud se bude jednat o činnost dlouhodobou a kdy k uzavření pracovněprávního vztahu mělo dojít především v zájmu osoby, tuto činnost vykonávající, jelikož neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku její právní sféru poškozuje. ... Jinak řečeno: zvyšování zaměstnanosti nástroji působení státu, a to i daňovými, nemůže ve svých důsledcích vést k tomu, aby bylo za žádoucí považováno uzavírání pracovních vztahů i tehdy, jestliže na jejich uzavření není dán oboustranný zájem.“
V rozsudku č. j. 2 Afs 173/2005-69, vycházeje z výše uvedeného právního názoru, dodal:
"Pokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obecnými principy smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekonomicky silnějšího postavení apod.) do tohoto smluvního vztahu vstoupi