Jednotnost a dělitelnost plnění
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn.
8 Afs 46/2011. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§
2 odst. 1 ZDPH.
„V souvislosti s tvrzením stěžovatele o charakteru předmětného plnění
Nejvyšší správní soud připomíná, že šestá směrnice neobsahuje žádné zvláštní ustanovení o tom, za
jakých podmínek je třeba nakládat s více souvisejícími plněními jako s plněním jediným. Danou
otázkou se však ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval Soudní dvůr EU, podle kterého musí být za
určitých okolností několik plnění, která by mohla být poskytnuta odděleně, považováno za jediné
plnění, pokud tato plnění nejsou samostatná. Je tomu tak například tehdy, když jedno nebo více
plnění představují hlavní plnění a zbývající plnění představují vedlejší plnění sdílející s hlavním
plněním stejný daňový režim.“
„Konkrétně musí být podle Soudního dvora EU plnění považováno za
vedlejší k plnění hlavnímu, pokud samo o sobě není pro zákazníka cílem, nýbrž prostředkem k získání
prospěchu z hlavního plnění poskytovatele za nejvýhodnějších podmínek. Dále se jedná o jediné plnění
v případě, že dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani je tak
těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo
umělé“.
V praxi mnohdy dochází k tomu, že v rámci jedné transakce je poskytováno
více plnění s rozdílnými daňovými režimy. Pro tento účel pak Nejvyšší správní soudu konstatoval, že
je třeba vždy případ od případu posuzovat samostatnost těchto plnění. Zde je pak třeba vyjít
primárně ze závěrů Soudního dvora EU.