Dokazování x pomůcky

„V případech, kdy věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů není ještě zcela vyvrácena, nejsou zde podmínky pro stanovení daně pomůckami. V opačném případě, kdy by již byla vyvrácena či zpochybněna a správcem daně neuznána podstatná část účetnictví či jiné evidence daňového subjektu a kdy lze dojít k závěru, že účetnictví či evidence již nemá řádnou vypovídací schopnost, není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním a je tak naplněna druhá podmínka pro stanovení daně daňovému subjektu podle pomůcek. Pokud byla vyvrácena věrohodnost účetnictví stěžovatele (vyloučení téměř 95 % výdajů), nelze současně dovodit, že by jeho účetnictví umožňovalo stanovení daně dostatečně spolehlivě dokazováním.“

„Jestliže za daného skutkového stavu věci byla stěžovateli stanovena daň dokazováním, jednalo se o postup v rozporu s ust. § 2 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků. Nelze připustit, aby stěžovatelem uplatněné výdaje, byť by jejich skutečná výše nebyla spolehlivě prokázána, byly správními orgány zcela pominuty. Uvedené platí tím spíše, jednalo-li se o výdaje, které musely být pro dosažení ostatního příjmu stěžovatele nutně vynaloženy. Jiný způsob než úplatné nabytí automobilů (např. jejich odcizení) nemá oporu v obsahu správního spisu. Bylo tedy na správci daně, aby za skutkového stavu, kdy nebyla prokázána skutečná výše deklarovaných výdajů, které jsou ale zcela zásadní pro dosažení zdaňovaných příjmů, tyto výdaje zohlednil při stanovení daně stěžovateli za použití pomůcek. Pokud pak za daného skutkového stavu věci ani finanční ředitelství nepřistoupilo ke stanovení daně podle pomůcek, je jeho řízení stiženo podstatnou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.“