Požadavky na záznamní povinnost
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2011, sp. zn.
7 Afs 14/2010. www.nssoud.cz
„Záznamní povinnost však pro konkrétní daňový subjekt znamená
povinnost navíc, kterou je nucen plnit dlouhodobě a kontinuálně, a tedy nikoli nárazově a s únosnou
periodicitou, jak tomu má být u namátkových daňových kontrol. Proto je zde požadavek skutečných
důvodů k uložení této povinnosti a její proporcionality obzvláště markantní.“
„To tedy znamená, že přípustným důvodem uložení záznamní povinnosti
podle odst. 1 citovaného ustanovení musí být u daňového subjektu, který přijímá platby v hotovosti,
nějaká jeho specifická vlastnost, jež jej vyděluje z množiny všech takových daňových subjektů a jež
vyžaduje, aby mu byla nad rámec evidenčního standardu uložena další, dodatečná individuálně určená,
evidenční povinnost. Taková specifická vlastnost musí být identifikována, daňovému subjektu sdělena
a on musí mít možnost na toto sdělení správce daně patřičně reagovat. Nic takového se však v případě
stěžovatelky nestalo. Z obsahu správního spisu ani z vyjádření finančního ředitelství není patrné,
že by se stěžovatelka vyznačovala čímkoli jiným ve srovnání s jinými daňovými subjekty přijímajícími
platby v hotovosti. Zejména není patrné, že by finanční úřad měl v jejím případě konkrétní důvody k
podezření, že krátí v hotovosti přijímané tržby či jinak ve vztahu ke správci daně zkresluje
ekonomické výsledky své činnosti nebo činnosti někoho, s nímž je v obchodním styku, nebo že hrozí
zvýšené nebezpečí, že by tak v budoucnu činila, pokud by jí záznamní povinnost nebyla uložena. Již v
prvním kroku testu proporcionality tedy uložení záznamní povinnosti neobstálo, protože není zřejmé,
že pro uložení záznamní povinnosti existoval zákonný cíl, který by byl tímto prostředkem dosažen,
tj. že vedení zvláštních záznamů je potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně.“
„Za předpokladu, že by pro uložení záznamní povinnosti existoval
racionální a o konkrétní skutečnosti opřený důvod, by jistě uložení určité dodatečné evidenční
povinnosti mohlo vést k dosažení záznamní povinností sledovaného legitimního cíle, např. zabránit
zatajování hotovostních tržeb, a tím zamezit krácení daňových příjmů. Uložení evidenční povinnosti
by však muselo splňovat i druhé kritérium testu proporcionality (v širším smyslu), a sice to, které
je vyjádřeno v ust. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a které přikazuje správci daně užít
k dosažení cíle těch nejmírnějších ještě dostačujících prostředků.“
„Správce daně je povinen v rámci druhého a případně třetího kroku
testu proporcionality (v širším smyslu) také zkoumat, zda věcný rozsah záznamní evidence je ten
nejmenší ještě postačující k dosažení sledovaného cíle a zda, i kdyby jím byl, nepředstavují omezení
a dodatečné povinnosti daňového subjektu ukládané v rámci záznamní povinností nepřiměřenou újmu v
poměru k cíli (splnění daňové povinnosti ve správné výši), který je jí dosahován. Zejména tedy je
povinen ověřit, že každý jednotlivý údaj, jehož průběžnou evidenci po daňovém subjektu požaduje, je
vskutku v tomto ohledu nezbytný a že si jej daňový subjekt vůbec fakticky může vzhledem k obvyklým
poměrům při své činnosti zjistit, tj. např. že je schopen se takový údaj od třetích osob, např.
dodavatelů, zákazníků apod., přiměřeně jednoduše dozvědět.“
Před několik měsíci jsem informoval o tom, že rozšířený Nejvyššího správního
soudu připustil soudní přezkum záznamní povinnosti ještě před tím, než dojde k uložení pokuty za
její porušení. Citovaný
judikát
pak navazuje na projednávanou věc, kdy se v rámci soudního přezkumu
meritorně vyjadřuje k zákonnosti a mezím záznamních povinností. Jak vidno, libovůle správce daně zde
není bezbřehá. Existuje zde jakýsi test proporcionality, který je popsán v citovaném judikátu. Nutno
dodat, že se jedná o významné posílení práv daňových subjektů, když záznamní povinnost byla v
poslední době velkým strašákem.