Zneužití práva u daně z příjmu
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn.
5 Afs 58/2011. www.nssoud.cz
„V případě nyní projednávaném se jedná o založení občanského sdružení,
jehož členy byly mimo stěžovatele i další fyzické osoby nemající mezi sebou žádný příbuzenský vztah.
Tato skutečnost však není z hlediska posouzení daňové povinnosti stěžovatele podstatná. Podstatné je
právě naplnění zákonem presumovaného cíle, tj. darování na veřejně prospěšné účely bez nároku na
protiplnění. A k tomu v daném případě nedošlo, neboť jak je shora uvedeno, stěžovatelem darované
prostředky nebyly využity k účelu, pro který zákon zavedl výluku ze zdanění. Primárním účelem totiž
nebyl převod prostředků z majetku dárce do vlastnictví obdarovaného bez protihodnoty, nýbrž
docházelo naopak k čerpání finančních prostředků stěžovatelem od Spolku a hrazení svých soukromých
aktivit za současného snížení daňové povinnosti. V tomto ohledu je tedy shodný výsledek, neboť nelze
akceptovat skutečnost, že určité prostředky, v tomto případě výdaje vynaložené na soukromé potřeby
stěžovatele a jeho rodiny, jsou s to mít vliv na výši daňové povinnosti. Takové vynaložené
prostředky nemohou projít testem veřejné prospěšnosti. Ačkoliv stěžovatel uvádí, že Spolek
poskytoval dary i jiným subjektům, než jen svým členům, ze správního spisu vyplývá, že tak tomu
bylo, co se týče četnosti a rozsahu, v zanedbatelné výši oproti částkám, které byly poskytnuty
výhradně členům Spolku. Proto zmíněné rozdíly nehrají žádnou roli v posouzení využití darovaných
prostředků ve vztahu k zákonem akceptovanému cíli, neboť v obou případech shodně nedošlo k jeho
naplnění. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že hodnocení Krajského soudu v Hradci Králové, který
stěžovatelovo jednání označil za zneužívání práva ve smyslu obdobném věci řešené pod sp. zn.
1 Afs 107/2004, bylo odpovídající.“
V této věci řešil Nejvyšší správní soud zneužití práva daňovým subjektem.
Doktrína zneužití práva je v současné době poměrně široce rozpracovaná, kdy základ byl položen
Soudním dvorem EU. Ostatně odkaz na tuto judikaturu je vždy jádrem každého rozhodnutí soudu v
obdobné věci. Ve všech těchto rozhodnutí však soudy ignorují tu skutečnost, že
judikatura
Soudního
dvora EU pojednávající o zneužití práva, se vždy vztahuje výhradně k evropskému právu - tj. k
harmonizovaným právním předpisům. Příkladmo se jedná o právní úpravu daně z přidané hodnoty. Do
evropského práva však nelze zcela bez skrupulí řadit právní úpravu daně z příjmu, kdy zde je na
svobodě každého členského státu, jak si tuto problematiku upraví. Z uvedeného tak vyplývá, že na daň
z příjmu nelze bez dalšího použít evropské principy plně ovládající daň z přidané hodnoty, zneužití
práva nevyjímaje. Chce-li tak soud dovodit existenci zákazu zneužití práva i v rámci daně z příjmu,
jsou pro něj závěry Soudního dvora EU nepoužitelné. V tomto úhlu pohledu je tak výše uvedený
rozsudek soudu nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud by tak měl být více obezřetný tam, kde je
pojednáváno o zneužití práva ve vztahu k dani z příjmu tak, jak se stalo nejenom v tomto
případě.