Rozložení důkazního břemene
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 8 Afs
40/2011. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§
92 DŘ.
„Nejvyšší správní soud se k otázce rozložení důkazního břemene v
daňovém řízení již opakovaně vyjádřil. Ustáleně přitom judikuje, že daňové řízení je postaveno na
zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, nese tedy břemeno tvrzení, ale také
povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Caňový subjekt má povinnost
prokazovat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález Ústavního soudu ze dne
24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Svá tvrzení prokazuje především svým účetnictvím a jinými povinnými
evidencemi a záznamy (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj.
2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne
22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008-86, ze dne 16.
7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009-83, či ze dne 8. 7.
2010, čj. 1 Afs 39/2010-24, všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či
faktur, byť formálně bezvadných, sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je
jejich předmětem, opravdu uskutečnila (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj.
7 Afs 132/2004-99, ze dne 31. 12. 2008, čj.
8 Afs 54/2008-68). Správce daně proto může
vyjádřit důvodné pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných
povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně podle § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu tíží
důkazní břemeno, a to právě ve vztahu k prokázání důvodnosti jeho pochyb. Správce daně není povinen
prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v
rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu účetnictví se skutečností existují
vážné a důvodné pochyby. Správce daně proto musí identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž
základě lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti nebo správnosti účetnictví (srov.
shora zmíněné rozsudky čj. 2 Afs 24/2007-119,
čj. 9 Afs 30/2008-86, čj.
1 Afs 39/2010-124, nález Ústavního soudu ze dne
29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02). Pokud
správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je opět na daňovém
subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve
vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Caňový subjekt přitom tyto
skutečnosti prokazuje zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím.“
Rozložení důkazní břemene je v současné době již judikaturou vykládáno
poměrně jednotně. Obecně tak platí, že daňový subjekt své důkazní břemeno unáší předložením
účetnictví. A pouze v případě, že správce daně má důvodné pochybnosti o tomto účetnictví, přechází
důkazní břemeno ze správce daně opět na daňový subjekt. V rámci správy daní pak právě existence
důvodných pochybností není věcí až tak samozřejmou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Z tohoto
důvodu by se tak daňové subjekty měly zaměřit právě na tyto skutečnosti, jelikož pro úspěch ve věci
mohou být tyto rozhodující.