Stížnost a další procesní rozsudky ve vztahu k závislé činnosti

Vydáno: 48 minut čtení

V dnešním výběru ze zajímavých rozsudků správních soudů se zaměříme především na příjmy ze závislé činnosti, a to z hlediska procesních problémů ve vztahu k zaměstnavateli i ke správci daně.

Stížnost a další procesní rozsudky ve vztahu k závislé činnosti
Ing.
Zdeněk
Burda
 
Stížnost na postup plátce daně
Základní obranou poplatníka (obvykle zaměstnance) v případě pochybností o správnosti sražené daně je stížnost dle § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“). Je nutno vzít v úvahu, že jde o speciální druh stížnosti na postup plátce daně (tedy většinou zaměstnavatele) a nikoli na správce daně. „Obecné“ stížnosti na správce daně jsou řešeny samostatně v § 261 daňového řádu.
Stížnost na postup plátce daně obsahoval již zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“). Úprava v daňovém řádu na ZSDP navazuje a nepočetná
judikatura
, která je k dispozici, je využitelná i v nových podmínkách.
Daňový řád počítá s 60denní lhůtou pro poplatníka počítanou ode dne, kdy se o výši sražené daně dozvěděl pro uplatnění stížnosti. Zároveň je oproti ZSDP volena striktnější formulace „nejpozději“ do 60 dnů. Plátce daně musí poskytnout do 30 dnů od obdržení žádosti písemné vysvětlení (ZSDP písemnou formu nenařizoval).
Pokud je poplatník s vysvětlením nespokojen, má možnost do 30 dnů od obdržení vysvětlení od plátce kontaktovat místně příslušný finanční úřad plátce. Daňový řád též odstraňuje zásadní nedostatek ZSDP, který počítal automaticky s tím, že plátce daně splní včas svoji povinnost informovat poplatníka. ZSDP pak předpokládal v případě nespokojenosti poplatníka s vysvětlením plátce daně s možností podání stížnosti do 30 dnů ode dne, kdy poplatník obdržel vysvětlující sdělení plátce daně.
ZSDP však již neřešil situace, kdy plátce daně svoji povinnost nesplnil a zůstal nečinný či nekomunikoval s poplatníkem. Tyto situace nezbylo než řešit pokusem o zaangažování finančního úřadu většinou podáním stížnosti bez ohledu na výše uvedené. I když tím nebyly formálně splněny požadavky dané ZSDP, věc se dostala do sféry správce daně a ten se k dané situaci obvykle postavil buď jako ke stížnosti splňující podmínky zákona, či mohl vzít podání daňového poplatníka jako blíže nespecifikovaný podnět např. zahájit u plátce daňovou kontrolu. Právní jistota daňového poplatníka v ZSDP však chyběla, daňový řád pak již jednoznačně stanovuje oprávnění poplatníka podat stížnost správci daně do 60 dnů ode dne, kdy měl plátce daně podat poplatníkovi vysvětlení.
Jak ZSDP, tak daňový řád předpokládá vyřešení stížnosti formou rozhodnutí, daňový řád výslovně hovoří i o možnosti částečného vyhovění. Též se nespokojuje jen s rozhodnutím jako takovým, ale hovoří o tom, že současně uloží plátci zjednat nápravu včetně konkrétní lhůty pro tuto nápravu.
ZSDP obsahoval přímo v ustanoveních o stížnosti možnost odvolání plátce i poplatníka do 30 dnů od doručení rozhodnutí o vyřešení stížnosti. Daňový řád v ustanoveních o stížnosti sice výslovně odvolání nezmiňuje, to však neznamená, že by tu tato možnost nebyla. Ustanovení § 109 daňového řádu totiž umožňuje odvolání proti rozhodnutím správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Odvolání tedy přípustné je za splnění podmínek § 109. I zde je pak obsažena lhůta 30 dnů od doručení napadaného rozhodnutí,
Postup je obdobný jako u jiných odvolání, tzn. pokud se rozhodne odvolání vyhovět již samotný finanční úřad nebude postupovat celou věc na finanční ředitelství. Naopak v případě, že s odvoláním nesouhlasí, nemůže jej zamítnout z věcných důvodů sám, ale rozhodne o něm nadřízené finanční ředitelství.
 
Z judikatury
 
1. Možnost podání žaloby při nespokojenosti s vyřízením stížnosti
(Podle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 667/2000 ze dne 20. června 2001.)
 
Komentář k judikátu č. 1
Níže uvedený
judikát
je již staršího data, je z doby, kdy ještě neexistoval Nejvyšší správní soud. Je však využitelný i dnes, v podstatě deklaruje skutečnost, že v případě nespokojenosti s vyřízením stížnosti ze strany správce daně a následném zamítnutí odvolání je možno se domáhat nápravy u soudu. Městský soud původně řízení zastavil s tím, že žalobu v daném případě nelze řešit a vztah mezi poplatníkem a plátcem by měl být řešen občanskoprávní cestou. Díky tehdejší neexistenci Nejvyššího správního soudu se věcí následně zabýval Ústavní soud, který možnost žaloby naopak připustil.
      
Shrnutí k judikátu
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 20. 7. 1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi o stížnosti na postup plátce daně, a to společnosti SHB, s. r. o., B. Předmětem stížnosti byl způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla pochybnosti o správnosti sražené daně. Využila proto možnost zakotvenou ustanovením § 51 odst. 1 ZSDP a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu.
Poté, kdy byla žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není, protože nejde o rozhodnu