Nad judikaturou z oblasti porušení zákona o účetnictví

Vydáno: 47 minut čtení

V minulém čísle jsme se zabývali judikaturou věnovanou rekonstrukcím účetnictví a opravám chyb. V dnešním příspěvku se zaměříme na oblast pokut podle zákona o účetnictví a jednotlivým případům konkrétních porušení pravidel pro účtování. Na úvod je třeba poznamenat, že počet žalob či soudních jednání týkajících se přímo porušení zákona o účetnictví není nijak dramaticky vysoký. Důvodem je fakt, že přestože tato právní norma obsahuje sankce za porušení účetních předpisů, bývá v praxi daleko častější jiný důsledek zmíněného pochybení. Tím je doměření daně a jejího příslušenství (penále, úroky z prodlení). Trest za účetní chyby se tak nejčastěji projevuje touto nepřímou formou. Nicméně, k sankcím za porušení zákona o účetnictví v praxi dochází.

Nad judikaturou z oblasti porušení zákona o účetnictví
Ing.
Zdeněk
Burda
 
Pokuty za porušení zákona o účetnictví
Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění (dále jen „zákon o účetnictví“ nebo „ZoÚ“), řeší pokuty v§ 37, 37a, 37aa, 37ab. Podle charakteru provinění je horní mez pokuty stanovena na 3 %, popřípadě 6 % z hodnoty aktiv.
Odpovědnost právnické osoby či podnikající fyzické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.
V prvním stupni obvykle projednává tyto správní delikty finanční úřad.
 
Z judikatury
 
1. Pokuta podle zákona o účetnictví
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 Afs 129/2004-43 ze dne 30. 11. 2005.)
 
Komentář k judikátu č. 1
Podstatou žaloby na oprávněnost pokuty za porušení zákona o účetnictví byla námitka žalující strany, že nebyla dostatečně poučena o tom, že jednání, které absolvovala na finančním úřadě, bylo posledním před vydáním rozhodnutí tohoto úřadu. Měla tak za to, že díky tomu nestihla předat další důkazy ve své věci. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že takovéto poučení nebylo nutné.
Dále žalující strana měla za to, že není přípustné, aby finanční úřad pro řízení o porušení zákona o účetnictví vycházel z podkladů získaných v rámci daňové kontroly. Ani tato námitka nebyla uznána za opodstatněnou, a to tím spíše, že žalující strana žádné nové důkazy nenavrhovala a se závěry vyplývající z provedené daňové kontroly souhlasila.
      
Shrnutí k judikátu
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 25. 9. 2001 byl na Finančním úřadě ve Zlíně sepsán protokol o ústním jednání s žalobcem. Předmětem jednání bylo projednání nedostatků v účetnictví účetní jednotky žalobce za období 1999 a 2000 a zahájení řízení o uložení pokuty dle § 37 odst. 1 zákona o účetnictví. V rámci předmětného jednání, byl žalobce poučen o svých právech a povinnostech, mimo jiné taktéž ve smyslu ustanovení § 33 a § 34 správního řádu, tedy o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu a dokazování.
V protokolu o ústním jednání Finanční úřad ve Zlíně podrobně popsal zjištěné nedostatky při vedení účetnictví v účetním období roku 1999 a 2000 a uvedl, která ustanovení zákona o účetnictví žalobce porušil. Finanční úřad ve Zlíně konstatoval, že kontrolou předložených dokladů bylo zjištěno, že číselná řada pokladních dokladů není úplná a specifikoval chybějící doklady, dále uvedl, že účetní jednotka v roce 1999 nevedla evidenci zásob v knize zásob ani na skladových kartách, nestanovila způsob evidence zásob, nepopsala způsob evidence zásob, neprovedla ocenění nakoupených zásob, přičemž odkázal na Postupy účtování u fyzických osob provozujících podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví. Účetní jednotka žalobce neprovedla fyzickou inventuru za zdaňovací období 1999 a ke dni 31. 12. 1999 inventarizací neověřila, zda stav majetku a závazků v účetnictví odpovídá skutečnosti.
Žalobce se po seznámení s vytýkanými nedostatky vyjádřil následovně:
„Nemám nic se zjištěnými uvedenými fakty, nezbývá než souhlasit. Nemám žádné důkazní prostředky. Nemám žádné námitky."
Následně dne 26. 9. 2001 vydal Finanční úřad ve Zlíně rozhodnutí, kterým žalobci uložil pokutu dle § 37 zákona o účetnictví ve výši 15 000 Kč za porušení povinností vyplývajících z ustanovení § 7 odst. 1, 2, 3 a 4 citovaného zákona, jež mělo za následek nesprávnost, neúplnost a neprůkaznost účetnictví za účetní období 1999.
Krajský soud rozhodnutí o pokutě zrušil. Proti tomu podalo žalované finanční ředitelství kasační stížnost.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud v citovaném rozsudku dospěl k právnímu závěru, že žalobce byl v rámci správního řízení nedostatečně poučen ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu, neboť z formulace poučení uvedeného v protokolu ze dne 25. 9. 2001 zcela jednoznačně nevyplývá, že probíhající ústní jednání je posledním procesním úkonem ve věci před vydáním meritorního rozhodnutí.
Posouzení zákonnosti postupu krajského soudu se proto v daném případě odvíjí od toho, zda předmětná správní rozhodnutí skutečně lze považovat z výše uvedeného nejednoznačně formulovaného poučení za nezákonná.
Stěžovatel napadá postup soudu, kdy tento bez ohledu na