Komparace způsobů vymáhání a uplatňování soukromoprávních pohledávek

Vydáno: 37 minut čtení

V době přetrvávající finanční a hospodářské krize není pochyb o aktuálnosti otázky vymáhání pohledávek, a to jak z pohledu dlužníka, tak z pozice věřitele. Od nabytí účinnosti nového insolvenčního zákona1 se zvedla nová vlna diskuzí ohledně efektivity a způsobů vymáhání pohledávek, a s tím taktéž související postavení věřitele vůči dlužníkovi, zejména z hlediska věřitelů, jejichž pohledávka za dlužníkem je zajištěna in rem,2 a taktéž nezajištěných věřitelů v tzv. osobních bankrotech.

Komparace způsobů vymáhání a uplatňování soukromoprávních pohledávek
JUDr. Ing.
Kristýna
Chalupecká
Smyslem a záměrem tohoto článků rozhodně nemá být rozbor notoriet v podobě základních právních institutů zejména civilního práva procesního, jako spíše nastínění možného algoritmu uvažování věřitele, případně taktéž jeho právního zástupce, vedoucího, když ne k úplnému, tak alespoň k co nejvyšší míře uspokojení z konkrétní pohledávky. Přestože se v České republice již masové vymáhání pohledávek etablovalo na nové průmyslové odvětví, otázka vymáhání pohledávek představuje v době perzistentní hospodářské recese aktuální téma.
 
1. Obecně k vymáhání pohledávek
Je potřeba si uvědomit, že český právní řád poskytuje věřiteli vícero odlišných cest, jakým způsobem se domoci svého práva. Věřitel by měl při vymáhání své pohledávky postupovat maximálně racionálně, tj. jak v obecné rovině zdůrazňuje i Richter, věřitel by měl brát v potaz v této souvislosti zejména transakční náklady, které s uplatňováním a vymáháním nároku vznikají.3 Dá se tak shrnout, že obecným dilematem věřitele při zvažování postupu při vymáhání své pohledávky je to, jak:
*
nejefektivněji,
*
nejrychleji,
*
a s co nejnižšími náklady dopadajícími přímo na věřitele přimět dlužníka splnit svůj závazek. Přestože jednu ze základních zásad závazkového práva tvoří právě zásada známá již římskému právu
"
pacta sunt servanda
"
,4 tedy dodržování a plnění smluv, není možné se spoléhat na to, že ke splnění dojde ze strany dlužníka vždy jen dobrovolně, přestože lze opatrností při výběru smluvních partnerů a přípravě
relevantní
smluvní dokumentace předejít velké řadě následných, někdy často zcela zbytečných obtíží. Každopádně by měl být věřitel vždy dostatečně bdělý již v procesu kontraktace tak, aby byl následně schopen a oprávněn uplatnit své právo soudní nebo obdobnou cestou.
Pokud věřitel přistoupí k hledání formy vymáhání, měl by z hlediska zvažovaného postupu jejich vymáhání brát v potaz zejména právní parametry samotné pohledávky, osobu dlužníka a samozřejmě taktéž subjekt samotného věřitele, zejména jeho potenciál úspěšně pohledávku vymoci. Předtím, než vůbec můžeme hledat nejoptimálnější cestu k vymožení konkrétní pohledávky, je nejprve nutné podrobit ji právní analýze, tj. přezkoumat skutečný obsah subjektivního práva a zda je vůbec možné úspěšně vymáhat.
Závazkové vztahy jsou vystaveny na principu
bezformálnosti právních úkonu
, což znamená, že pokud zákon nestanoví u konkrétního typu smlouvy povinnost písemné formy,5 lze takovou uzavřít i ústně. Nadto, pokud si smluvní strany nesjednají písemně jinak, i smlouvu fakultativně uzavřenou v písemné formě lze měnit nebo rušit ústně.6 Věřitel by si proto měl uvědomit, že v případě ústně uzavřené smlouvy bude značně zhoršena jeho důkazní pozice při vymáhání plnění závazku z této smlouvy.
Z hlediska možnosti vymáhání konkrétní pohledávky je nezbytné, aby tato pohledávka skutečně
existovala
, a to z platného a účinného právního úkonu, a taktéž nemohla být oslabena potenciální námitkou promlčení.
Dále je potřeba nastolit otázku
vhodnosti
(ekonomičnosti) a
reálné vymahatelnosti
této pohledávky, a to ve vztahu k osobě dlužníka. Než se věřitel rozhodne pro konkrétní formu vymáhání pohledávky, měl by si klást další otázky, a to zejména:
*
V jaké finanční situaci se dlužník nachází, má-li postižitelný majetek nebo příjmy?
*
Je již proti dlužníku veden výkon rozhodnutí nebo
exekuce
?
*
Bylo již ve věci dlužníka zahájeno insolvenční řízení, případně osvědčen úpadek?
Zvolená forma uplatňování pohledávky může zcela zásadním způsobem ovlivňovat míru uspokojení věřitele. Pokud je totiž dlužník silně zadlužený, je zcela zbytečné uplatňovat svůj nárok u soudu žalobou a následně se postavit do dlouhé řady věřitelů, když je možné domoci se proporcionálního uspokojení v insolvenčním řízení. Naopak když mám jako věřitel dlužníka informace o tom, že dlužník je dostatečně finančně zajištěný, avšak závazek odmítá z určitého důvodu splnit, je racionálnější z hlediska rychlosti a ekonomičnosti uspokojení nejprve vyzkoušet alternativní mimosoudní cesty vymáhání pohledávky, jako je jednání s dlužníkem vedoucí k narovnání, proces
mediace
atd. Přestože je věřitel oprávněn po dlužníkovi náklady spojené s vymáháním pohledávky vyžadovat, musí mít v prvotní fázi dostatečné pohotové prostředky, a to zejména na soudní poplatky, náklady právního zastoupení a zálohu na náklady exekučního řízení.
 
2. Alternativní způsoby uplatňování a vymáhání pohledávek
Věřitel by měl vždy zvažovat, zda je účelné neprodleně přistoupit k vymáhání své pohledávky prostřednictvím soudního či obdobného sporu, nebo existuje jiná, optimálnější cesta k dosažení cíle.
Za formu uplatnění pohledávky lze považovat taktéž řešení v rámci práva hmotného, a to zejména
započtení pohledávky
7 nebo její úplatné postoupení -
cesi
, kdy věřitel upřednostní časové hledisko před plným uspokojením z pohledávky.
Další frekventovanou možností je taktéž přistoupit k přímému vyjednávání a pokusit se tak o nalezení smírného řešení celého sporu alternativní cestou. Kupříkladu Rozehnalová zastává názor, že pojem