Princip plné jurisdikce
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.
8 Afs 37/2011. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 77 odst. 2
SŘS.
„Podle § 75 odst.
1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu
byl v době rozhodování správního orgánu. Podle §
77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené
správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené
důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a
ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.“ „Je proto třeba
přisvědčit právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku krajského soudu, totiž že nepředložil-li
stěžovatel předmětné dodatky ke Smlouvě a ani se o jejich existenci nezmínil, přestože byl žalovaným
výzvou ze dne 20. 11. 2007 vyzván ke splnění důkazní povinnosti, postupoval správce daně v souladu
se zásadami daňového řízení a jeho postupu nelze ničeho vytknout.“
Princip plné
jurisdikce
znamená, že soud je oprávněn provést a následně
přihlédnout i k důkazům, které nebyly provedeny před správce daně v rámci daňového řízení. K této
otázce se v poslední době Nejvyšší správní soud vyjadřoval již vícekrát, kdy stále znatelnější je
tendence návrhu žalobce na provedení důkazu v soudním řízení nevyhovět z důvodu, že tento šanci
navrhnout provedení důkazu „propásl“ svou nečinnosti v daňovém řízení. S ohledem na tuto skutečnost
tak lze více než doporučit, aby si daňový subjekt nenechával některé důkazy až na soudní přezkum.
Takovýmto postupem se totiž vystavuje riziku, že provedení důkazu nebude soudem vůbec
připuštěno.