Změna výkladu zákona ve vztahu k právní
jistotě
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn.
8 Afs 33/2010. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 5 odst. 3 DŘ.
„V tomto směru považoval zdejší soud za zásadní stížní námitku
poukazující na to, že stěžovatel při podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost
na dani z příjmů vycházel při posouzení počátku běhu lhůty ve smyslu § 41 odst. 4 ve spojení s § 47
odst. 1 daňového řádu z tehdy obecně přijímaného výkladu, potvrzeného i ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu.“
Každá změna ustáleného výkladu zákona je významným ohrožením právní jistoty
adresátů právních norem. To platí zejména tam, kde dojde ke změně, která může mít i negativní dopady
na práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů. Jedním z těchto případů byla i výše uvedená věc.
Daňový subjekt souladně s teorií 3 + 1 (stanovující, že lhůta pro stanovení daně je „čtyřletá“)
podal dodatečné daňové přiznání na daň nižší. Následně došlo na základě nálezu Ústavního soudu ke
změně výkladu lhůty pro stanovení daně, kdy tato byla nově chápána toliko jako tříletá dle teorie 3
+ 0. V tu chvíli však bylo na podané dodatečné daňové přiznání pohlíženo jako na přiznání podané po
lhůtě pro stanovení daně. Rozhodující orgány tak došly k závěru, že daň již nelze platně vyměřit v
nižší částce, jak žádal daňový subjekt. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však takovýto postup
nelze připustit, jelikož daňový subjekt nemohl tušit, že dojde k tak významné změně výkladu zákona.
Z tohoto důvodu bylo nutné daňovému subjektu poskytnout ochranu a o jeho daňovém přiznání rozhodnout
tak, jakoby toto bylo podáno ve lhůtě pro stanovení daně.