Rovnost zbraní v řízení před soudem
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.
8 Ans 4/2011. www.nssoud.cz
K předpisům:
*
§ 36 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní.
„Žalovaný správní orgán je v řízení před správním soudem povolán k
hájení zákonnosti a správnosti jím vydaného správního rozhodnutí, resp. dosavadního postupu v
řízení. Proto je ve vztahu k němu, stejně jako k žalobci popírajícímu onu zákonnost, třeba
respektovat zásadu rovnosti zbraní účastníků řízení zakotvenou v
§ 36 odst. 1 s. ř. s. Tato zásada se
projevuje vytvářením přiměřeně stejných procesních podmínek a procesního postavení, které účastníka
podstatně neznevýhodňují oproti protistraně. Zásada rovnosti ve vztahu k žalovanému tak v sobě
zahrnuje jednak jeho možnost seznámit se s námitkami žalobce a jednak právo se k nim adekvátně
vyjádřit, tedy přednést své protiargumenty. Komunikaci soudu s účastníky po podání žaloby upravuje
zejména § 74 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a současně mu umožní uplatnit své
vyjádření k žalobě. Tento postup je
per analogiam
aplikovatelný i v řízení o žalobě proti nečinnosti
správního orgánu (srov. příp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, čj.
1 Ans 6/2008-58).Posledně uvedené ustanovení soudního řádu správního však neupravuje
komunikaci soudu s účastníky řízení po podání žaloby vyčerpávajícím způsobem, neboť nepostihuje
vyrozumívání účastníků řízení o dalších podáních, jež mohou být ve věci (i k výzvě soudu) učiněna. V
rozsudku ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs
91/2007-90, se Nejvyšší správní soud těmito otázkami podrobně zabýval. Identifikoval
jednotlivé okolnosti, ke kterým je nutno přihlížet při hodnocení intenzity vady řízení spočívající v
tom, že soud nedoručil vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům. Na daném skutkovém půdorysu
poté uzavřel, že účastníci musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je
ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Na odůvodnění tohoto rozsudku a v
něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i na navazující rozhodovací praxi
zdejšího soudu (rozsudky ze dne 3. 3. 2010, čj. 1 As
85/2009-108, či ze dne 26. 2. 2009, čj. 7 Afs
69/2007-85) lze na tomto místě pro stručnost odkázat.“
Řízení před soudem je charakterizováno rovností účastníků. Tato rovnost pak
ve smyslu citovaného judikátu znamená, že každý z účastníků by měl být seznámen s relevantními
podáními a předloženými důkazy druhé strany. Je však nutno uvést, že v této otázce není Nejvyšší
správní soud jednotný, když např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2011, sp. zn.
2 Afs 62/2010 dospěl tento k závěru, že o
replice není nutno druhou stranu informovat (v rámci
vigilantibus iura
scripta sunt by si totiž ona
měla střežit svá práva, a to skrze nahlížení do soudního spisu). Ačkoliv celou věc dosud neřešil rozšířený senát, lze předpokládat, že v celé
věci převáží názor o povinnosti informovat strany o všech relevantních skutečnostech. Pouze takovýto
závěr koresponduje s požadavky na spravedlivý proces.