Zneužití práva

Vydáno: 25 minut čtení

Zneužití práva je institut, který správci daně v daňové oblasti relativně často a rádi uplatňují, pravidelně se objevuje také v odůvodněních soudů všech úrovní, a tak je určitě vhodné se s ním seznámit. Jedná se o situaci, kdy daňový subjekt postupuje přesně podle textu zákona, ale jeho postup je následně zpochybněn správcem daně s tím, že zákon byl sice dodržen, ale došlo k jeho zneužití. Protože by s touto situací poplatníci a daňové subjekty měli v praxi určitě počítat, chtěl bych v tomto příspěvku zneužití práva blíže vysvětlit a vyložit.

Zneužití práva
Ing.
Zdeněk
Morávek
Prvotní případ, který tuto situaci vyvolal, se týkal poplatníků, kteří chtěli využít ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), podle kterého je možné odečíst od základu daně dary poskytnuté stanoveným subjektům na stanovené účely (v současném znění ZDP se jedná o § 15 odst. 1). Protože převážná většina darů je daňově odčitatelná tehdy, pokud jsou poskytnuty právnickým osobám, skupina poplatníků založila občanské sdružení „Klub voda-země-vzduch“, kterému poskytovala daňově odčitatelné dary. Problémem, který v tomto postupu viděl správce daně, byla skutečnost, že členy tohoto sdružení byl pan B., jeho manželka, jejich tři děti, švagr a synovec pana B., jednalo se tedy o příbuzné.
Tito poskytovali tomuto občanskému sdružení dary, které si odečítali od základu daně, a občanské sdružení potom z těchto prostředků pořídilo sportovní vybavení,
náhrady cestovních výdajů na cesty do školy a na hory, na zimní tábor, fitcentrum, jazykový kurz, na školné a na potápěčské expedice atd. V podstatě to tedy znamená, že členové sdružení poskytovali tyto prostředky sami sobě a financovali takto své osobní potřeby, ovšem s daňovou účinností, resp. s vlivem do základu daně. Finanční úřad takovýto postup zpochybnil a uplatněné odpočty doměřil včetně souvisejících sankcí. Daňové subjekty se však s tímto závěrem nechtěly smířit a celá věc nakonec doputovala k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (dále jen „NSS“) formou kasačních stížností. Jelikož žalujících i kasačních stížností bylo více, rozhodovaly o nich různé senáty NSS, a to ve dvou rozsudcích. Oba vyzněly v neprospěch daňových subjektů, každý však s jiným zdůvodněním.
Prvním
souvisejícím
rozsudkem
je rozsudek ze dne 19.1.2006,
sp. zn. 7 Afs 115/2004-47,
v tomto rozsudku se NSS odvolal na ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatníků - zrušen, podle kterého se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Druhým rozsudkem,
který se touto kauzou zabýval, je rozsudek ze dne 10.11.2005,
sp. zn. 1 Afs 107/2004-48. V tomto případě bylo rozhodnutí postaveno právě na zneužití práva:
„Dar