Nejčastější chyby při poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců, 1. část

Vydáno: 25 minut čtení

Platná právní úprava poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců, a to tuzemských i zahraničních, je v podstatě obsažena od 1.1.2007 v sedmé části zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“). Navzdory tomu, že platnost a účinnost tohoto zákona existuje již poměrně dlouhou dobu, stále přetrvává celá řada chyb a nejasností v poskytování cestovních náhrad podle této platné právní úpravy.

Nejčastější chyby při poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců
JUDr.
Marie
Salačová
 
MÍSTO VÝKONU PRÁCE
Jako jeden z nejvážnějších problémů se ukazuje určování místa výkonu práce a pravidelného pracoviště do pracovních smluv zaměstnanců.
Pro poskytování náhrad cestovních výdajů je vždy podle platné právní úpravy rozhodující dohodnuté (sjednané) místo výkonu práce, případně také pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě zaměstnance. A pro správné sjednání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je nezbytné přesně aplikovat § 42 odst. 1 věta první, § 34 odst. 1 a § 34a ZP.
Ustanovení § 42 odst. 1 věty první ZP stanoví obecnou definici pracovní cesty, a to tak, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Tato definice je velmi obecná a místo výkonu práce není nijak omezené ani limitované.
Zmíněný § 34 odst. 1 ZP pak stanoví tzv. podstatné náležitosti pracovní smlouvy, bez kterých je pracovní smlouva neplatná (protože toto ustanovení je uvozeno větou, že pracovní smlouva musí obsahovat...), tyto podstatné náležitosti jsou tři:
a)
druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
b)
místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,
c)
den nástupu do práce.
V souvislosti s poskytováním cestovních náhrad je nejvýznamnější sjednávání místa výkonu práce, a to také vyvolává nejvíce nejasností a problémů.
Nejdůležitějším ustanovením pro skutečné sjednávání místa výkonu práce do pracovní smlouvy zaměstnance je však nepochybně ustanovení § 34a ZP. Toto ustanovení dokonce obsahuje i fiktivní řešení.
Zde je přímo stanoveno, že není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Současně je stanoveno, že jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec (tj. celá obec nikoliv jen její část), považuje se za pravidelné pracoviště (není, jenom se fiktivně považuje) obec (opět celá obec - může být formulováno i jako přesná adresa vzhledem k § 159 odst. 2 ZP a tato možnost není textem v tomto ustanovení pokryta), ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce (tj. pracovní cesty).
Z uvedeného je třeba pochopit následující skutečnosti:
-
Pokud bude mít zaměstnanec ve své pracovní smlouvě sjednáno (a tedy uvedeno) jako místo výkonu práce pouze název obce (např. Praha, Brno, Ostrava atd.), platí, že toto místo výkonu práce je současně i pravidelným pracovištěm i pro účely