Svěřenské fondy a správa cizího majetku v novém občanském zákoníku

Správa cizího majetku je institut, který do našeho právního řádu v plné míře zavádí právě až NOZ. V prvních měsících praxe se ukazuje nedůvěra z jeho možného zneužití k nelegálním činnostem, zejména k vyvádění majetku a rozvolňování majetkových struktur. Zejména v novinových článcích jsme se mohli setkat s kritikou svěřenských fondů jako nástroje nekalé činnosti. Zda bude správa cizího majetku, konkrétně její oblast svěřenských fondů, příležitostí, nebo hrozbou, ukáže až praxe.

Správa cizího majetku je v NOZ upravena v ustanoveních dílu 6 třetí části NOZ, v paragrafech 1400 až 1474. Ustanovení § 1400 definuje správu cizího majetku následovně: Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je správcem cizího majetku. Základním kritériem je tedy péče o majetek někoho jiného, osoby, kterou zákon nazývá . V životě se setkáváme s množstvím případů, kdy někdo jiný hospodaří s aktivy někoho jiného. Ne každý takový případ však bude spadat do kategorie správy cizího majetku. To, že někdo spravuje majetek z titulu příkazní smlouvy, smlouvy o úschově věci nebo z důvodu péče o jmění nezletilého založené soudem, případně na základě smlouvy o výkonu funkce podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ještě neznamená, že se takové nakládání s majetkem řídí pravidly o správě cizího majetku. Naopak, na zmíněné a jistě i mnohé jiné případy, bude dopadat speciální zákonná úprava (smluvního práva, rodinného práva nebo korporačního práva).

Případy, kdy se právní vztahy budou řídit ustanoveními o správě cizího majetku tak budou například níže popsané situace správy bytového či podílového spoluvlastnictví; v úvahu lze vzít také případ zástavního věřitele ve vztahu k předmětu zástavy. správy cizího majetku může být i sám vlastník věci - příkladem je zástavní dlužník, jehož věc spravuje zástavní věřitel. Zástavní dlužník je vlastníkem věci a beneficientem, jelikož při řádném průběhu zástavy se mu věc v budoucnu vrátí do dispozice.

Správci by podle § 1402 měla náležet za správcovství odměna. Zákon pravidlo formuluje jako vyvratitelnou domněnku, což znamená, že bude primárně záležet na dohodě, zda se odměna poskytne, případně v jaké výši.

NOZ rozlišuje správu . Rozdíl je, jak již název napovídá, v míře oprávnění správce. V případě správy je správce oprávněn nakládat s majetkem tak, aby zachoval jeho hodnotu (§ 1405). Správce má povinnost spravovat majetek obezřetně a řádně. K úkonům správy bude zpravidla potřebovat souhlas vlastníka. Vzhledem k požadavku obezřetnosti nebude smět s majetkem podstupovat žádné nebezpečné transakce, míra obezřetnosti bude posuzována ze subjektivního hlediska (tj. zda správce věděl či měl vědět, že jde o riskantní obchod), tak i z hlediska objektivního (tj. zda je takový typ obchodu obecně považován za nebezpečný). Příkladem prostého správce může být osoba věřitele v případě zajišťovacího převodu práva (§ 2040 a následující). Jedná se o vztah, kdy dlužník nebo třetí osoba zajišťuje pro věřitele splnění svého dluhu tím, že věřiteli dočasně převede své právo (§ 2042 explicitně uvádí, že věřitel v takovém případě vykonává věci). Zjednodušeně řečeno - při jde o zachování majetku, nikoliv o zisk z tohoto majetku.

Při správě se hodnota majetku nejenže zachovává, ale také (v ideálním případě) rozmnožuje. Ustanovení § 1410 dává správci v plné správě velikou míru diskrece v nakládání s majetkem: Správce může se spravovaným majetkem činit cokoli, co je nutné a užitečné. O plné správě cizího majetku jde například u správce najdeme ji ale také v dědickém právu (§ 1681).

Každý správce je povinen vykonávat správu s péčí Tento pojem vychází z ustanovení § 159 a lze za něj považovat jednání s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Konkrétní typ správy cizího majetku představují Tyto jsou známé především anglosaskému právu (trusty), ale v určité podobě jsou i německé právní úpravě (treuhand). Inspiračním zdrojem autorů NOZ byla úprava Quebeckého občanského zákoníku, který svěřenské fondy zná jako tzv. fiducie. Jádrem svěřenského fondu je opět majetek. Svěřenský fond podle ustanovení § 1448 vzniká vyčleněním majetku z vlastnictví nějaké osoby (zakladatele). Zakladatel tento majetek vyčlení a svěří jej k obhospodařování správci, a to buď smlouvou (hovoříme o vzniku svěřenského fondu mezi živými - ), popřípadě pořízením pro případ smrti (založení pro případ smrti - ). Každý svěřenský fond musí mít na základě § 1452 svůj statut ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). V praxi již teď nastává interpretační otázka, zda svěřenský fond vzniká již vyčleněním majetku a jeho přijmutím správcem či až vznikem notářského zápisu o statutu fondu. Vyřešení této otázky bude mít výrazný dopad zejména na hrozbu možnosti zneužití fondu (notářský zápis o vzniku statutu fondu je veřejnou listinou, notář vede záznam o datu jejího vyhotovení atd.).

Co je ale na svěřenském fondu nejvíce zajímavé, je skutečnost, že v momentě jeho vzniku se majetek, který byl vyčleněn, stává věcí bez vlastníka. Osoba, která je povolána být svěřenským správcem, o majetek pečuje jako plný správce cizího majetku, ale nemá vlastnické právo k majetku. Zakladatel svěřenského fondu (původní vlastník) vlastnické právo ztratil právě vznikem svěřenského fondu. To vyjadřuje § 1448 odst. 3 NOZ: „Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.“ Do právního řádu se nám tak dostala kategorie tzv. věci ničí, slovy NOZ věci bez pána, tedy majetku, který nikomu nepatří.

To, že je majetek ve svěřenském fondu, se dozvíme z veřejných seznamů (například pokud půjde o nemovitou věc, bude v katastru nemovitostí uvedena osoba svěřenského správce).

Vzhledem k tomu, že svěřenský fond je majetek, který nemá vlastníka, bylo nutné promítnout jeho podstatu také do daňových a účetních předpisů. V tomto smyslu byl novelizován zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZU“), který svěřenské fondy označil za účetní jednotku s tím, že za vedení účetnictví je odpovědný svěřenský správce (§ 4a ZU). Obdobně pro daňové účely je svěřenský fond poplatníkem daně [např. § 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů], svěřenský správce je pak plátcem daně.

Svěřenský fond může být založen prakticky pro cokoliv. Zákon vyjmenovává, že je možné ho založit za veřejně prospěšným účelem či v soukromém zájmu, či ve prospěch nebo na památku nějaké osoby. Může tak jít o charitativní svěřenské fondy, kdy je majetek dán ve prospěch nemocných, chudých, zdravotně postižených atd. Svěřenský fond zřízený ve prospěch nějaké osoby může být výhodný v rodinných situacích, kdy někdo chce ochránit rodinného příslušníka proti ostatním tím, že v jeho prospěch zřídí tento typ fondu. Osoba, která má právo na plnění je nazvána obmyšlený (§ 1457 a násl. NOZ).

Není ale samozřejmě vyloučeno zřizovat svěřenské fondy čistě ze soukromých komerčních podnikatelských zájmů. V této souvislosti je ale nutné upozornit, že ačkoliv se ozývají časté kritiky na to, že nový institut bude sloužit vyvádění majetku a zakrývání vlastnictví, je otázkou, zda tomu tak skutečně bude. Svěřenské fondy na našem území nejsou faktickou novinkou. Naopak, bylo možné je zakládat i před účinností NOZ, a to podle práva jiných států (pravidla mezinárodního práva soukromého - například česká společnost si mohla založit trust podle anglického práva). Svěřenské fondy jsou tak novinkou jen co se zákonného textu a úpravy týče, fakticky se s nimi v praxi u nás lze setkat již 25 let.

Svěřenský fond zaniká podle pravidel § 1471, tedy zpravidla uplynutím doby, na kterou byl zřízen, dosažením účelu, pro který vznikl, nebo na základě zrušení soudem. V případě soukromého účelu fondu je možný zánik také tehdy, pokud se obmyšlení vzdají práva na plnění. Svěřenský správce je pak povinen navrátit majetek tomu, kdo na něj má právo (§ 1472), tím bude buď obmyšlený, nebo zakladatel.

Institutem správy cizího majetku a konkrétně svěřenskými fondy se do našeho právního řádu zavádí další možnosti, jak disponovat se svým majetkem. Problém, který rezonuje, je možnost zneužití svěřenských fondů, kterou ukáže až praxe. Co však představuje jistou hrozbu, je neexistence veřejného registru či seznamu fondů. Jisté informace budou mít notáři, kteří budou tvořit statut fondů, současně svěřenským fondům bude finančním úřadem přiřazeno DIČ, takže budou podléhat evidenci ze strany správce daně. Ovšem to, že svěřenský fond nebude plnit daňovou povinnost, není důvod k jeho zrušení (NOZ nezná neplnění zákonných povinností jako důvod zániku svěřenského fondu). Veřejně dostupný seznam však zatím chybí. Nevyjasněné jsou také dopady do dědického práva, zejména co se týče vyloučení nepominutelných dědiců v případě, kdy je zřízen svěřenský fond pro případ smrti. Zde se otevírá prostor pro interpretaci soudů či pro úpravu v některé z novel NOZ a souvisejících předpisů.