Tereza Krupová

V lednu 2020 se dovršil legislativní proces, jehož cílem byla novelizace zákona č. 90/2012 Sb. , o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích ) (dále také „ZOK “). Ve Sbírce zákonů byl dne 13. 2. 2020 publikován zákon č. 33/2020 Sb. [celým názvem zákon, kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích ), ve znění zákona č. 458/2016 Sb. , a další související zákony, v textu dále také jako „novela“]. Tento článek přináší základní přehled některých okruhů, které s sebou tato nová právní úprava přináší.

Od začátku letošního roku je účinná povinnost zápisu tzv. skutečných majitelů právnických osob do evidence, kterou spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Ačkoliv se primárně jedná o úkol pro právnické osoby, které musejí požadované údaje do seznamu zaznamenat, zákon dopadá také na praxi daňových poradců či účetních, a to tím, že (nejen) tyto profese provádějí při své činnosti tzv. identifikaci a kontrolu klientů. V článku se proto zaměříme na základní parametry právní úpravy, která je i po téměř roční praxi spíše na okraji zájmu veřejnosti.

V jednom z předchozích článků byla pozornost věnována otázce zániku závazků, a to konkrétně problematice zániku splněním smlouvy. To, že dlužník plní a věřitel plnění přijímá, je de facto ideální a nejjednodušší varianta, jak lze smluvní vztah naplnit. Často se ale setkáváme s jinými případy, na které se zaměříme v následujícím textu. Jedná se o zánik závazku dohodou, započtením, splynutím, prominutím dluhu, výpovědí a odstoupením od smlouvy.

Závazkový smluvní vztah, který mezi věřitelem a dlužníkem započal, dříve či později skončí. Způsobů ukončení smlouvy (závazku z právního jednání) zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „OZ “), řadí do několika skupin. Předmětem následujícího textu bude stručný přehled možností, jak lze podle platného práva ukončit trvání smlouvy.

Zásada, že se smlouvy mají dodržovat, je hlavním stavebním kamenem závazkového práva. Nicméně vždy je třeba zkoumat, co přesně strany mají a musejí splnit, jinými slovy, jaký je obsah jejich závazkového vztahu. Tento obsah, tedy práva a povinnosti, které jsou ve smlouvě ukotveny, se však také může během jejího trvání změnit. Ke změně dochází buď na základě svobodné vůle stran, nebo s ohledem na nějakou nastalou situaci, které je třeba se přizpůsobit. Měnit se dokonce nemusí jen obsah smlouvy, v praxi často dochází také k přeměně smluvních stran. Následující text je proto zaměřen na problematiku změny závazků, respektive smluvních závazkových vztahů, a to co do jejich obsahu i subjektů.

GDPR aneb Obecné nařízení na ochranu osobních údajů (General Data Protection Regulation) je v současné době jeden z nejkomentovanějších legislativních počinů z pera Evropské unie. Nezřídka se stává, že je GDPR představováno jako velký strašák na všechny, kdo jakýmkoliv způsobem disponují s osobními údaji fyzických osob. Mediálně je hojně prezentováno, co se nově nesmí, a jako odstrašující příklad jsou uváděny astronomické pokuty, které budou moci dozorové orgány za sebemenší porušení nařízení uložit. Realita tak závažná nebude, naopak, je třeba mít na paměti, že ochrana osobních údajů není nic nového pod sluncem a lze s určitou licencí tvrdit, že ten, kdo chránil data, která o lidech má, správně a solidně na základě platných právních předpisů, nebude muset přistoupit k žádným převratným změnám. Pojďme si v několika otázkách a odpovědích přiblížit, na koho citované nařízení dopadá, do kdy je třeba se připravit a čeho se vůbec máme bát. Jedná se o základní přehled toho, co nové nařízení přináší.

Koupí jako jedné z nejčastěji sjednávaných smluv jsme se již v minulých článcích (v č. 12/2016 časopisu Účetnictví v praxi na s. 36 a v č. 7–8/2017 časopisu Účetnictví v praxi na s. 58) zabývali – řeč byla o kupní ceně a o problematice účinnosti smlouvy, tedy zejména okamžiku přechodu vlastnického práva na kupujícího. Následující text se bude věnovat zákonným možnostem modifikace kupní smlouvy, respektive tzv. vedlejším ujednáním, které je možné u tohoto smluvního typu sjednat. Jedná se o výhradu vlastnického práva, výhradu zpětné koupě či zpětného prodeje, předkupní právo, koupi na zkoušku, výhradu lepšího kupce a cenovou doložku.

V Účetnictví v praxi č. 12/2016, s. 36, jsme si v článku o kupní smlouvě představili základní atributy tohoto závazkového vztahu a věnovali jsme se problematice kupní ceny a jejího nastavení. Následující text představí další podstatné otázky, které se k tomuto smluvnímu typu vážou, konkrétně otázku určení okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětu koupě v návaznosti na účinnost smlouvy. Tento okamžik je totiž velmi důležitý pro další právní vztahy – kromě účetních a daňových konsekvencí se totiž jedná například i o problematiku přechodu odpovědnosti za škodu na věci.

Koupě je bezesporu jeden z nejběžnějších a nejvýznamnějších smluvních typů. Téměř každý den nějakou kupní smlouvu uzavíráme a je také typickým nástrojem podnikatelského světa. Ať již prodáváme či kupujeme zboží, nebo o uzavření smlouvy teprve uvažujeme, je vhodné znát, jaká práva a jaké povinnosti jsou s kupní smlouvou spojené. V následujícím textu si představíme některé základní charakteristiky kupní smlouvy, které se týkají stanovení kupní ceny.

Prvního července letošního roku nastala velká změna v otázkách uzavírání smluv. Ačkoliv nový zákon o registru smluv nebyl příliš v hledáčku médií a veřejnosti, jeho dopady a povinnosti na všechny subjekty, které uzavírají smlouvy s veřejnou institucí, jsou obrovské (někdy se hovoří s obdobnou zátěží jako u kontrolního hlášení). Pokud totiž nastane situace, kdy je nutno určitou smlouvu uveřejnit v Registru smluv, pak v případě, že se tak nestane, smlouva bude zrušena od počátku. Vzhledem k tomu, že neplatná smlouva je pro obě strany drahou smlouvou (nemluvě o dopadech do daní a účetnictví), následující text představí základní pravidla, kterými se každý, koho se povinnost uveřejňovat týká, musí řídit.

Korporace, fundace a ústavy - typy právnických osob v občanském zákoníku Mgr. Ing. Tereza Krupová, Ph.D., Ministerstvo spravedlnosti Ačkoliv to mnozí z nás pod náporem jiných právních změn nezaznamenali,...

Podnikatel a spotřebitel v občanském zákoníku Mgr. Ing. Tereza Krupová, Ph.D., Ministerstvo spravedlnosti Občanské právo s sebou spolu s rekodifikací přineslo celou řadu nových pojmů, institutů a pravidel. V...

Zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ“), upravuje kategorie zajištění a utvrzení dluhu. V minulých číslech časopisu (Účetnictví v praxi č. 9/2016, s. 35) již byly tyto kategorie popsány, pozornost byla věnována zejména smluvní pokutě, jakožto v závazkových právních vztazích velmi užitečnému institutu. Uznání dluhu za smluvní pokutou v četnosti užití nijak nezaostává. I u něj je třeba dát si pozor na některé zákonné požadavky, jinak hrozí, že místo platného uznání dluhu bude mít věřitel v rukou jen cár papíru, který mu pro dobytí pohledávky nijak nepomůže.

V časopisu Účetnictví v praxi č. 9/2015, s. 35, jsme si představili kategorie zajištění a utvrzení dluhu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Zákoník nově rozlišuje případy, kdy třetí osobě dáváme určitou majetkovou jistotu, že dluh bude splněn, popřípadě kdy se za dlužníka zaváže jiná osoba, že bude plnit místo něj, nastanou-li určité okolnosti - v takových případech jde o zajištění dluhu. Naopak v situaci, kdy je „jen“ vylepšena pozice věřitele, například tím, že v případě porušení smlouvy druhou stranou mu bude vyplacena nějaká částka, nebo tím, že se jeho pohledávka promlčí za delší časový úsek, hovoříme o utvrzení. Dnes se zaměříme na kategorii utvrzení dluhu, a to konkrétně na institut smluvní pokuty.

1)Nové občanské právo přineslo velké novinky věcné, ale také terminologické. Dnes si opět jednu z nich přiblížíme. Budeme se věnovat kategorii zajištění a utvrzení dluhu v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb. - dále jen „NOZ “). Stará právní úprava (občanského i obchodního zákoníku ) znala pojem zajištění, nově musíme rozlišovat, zda se jedná o zajištění, nebo utvrzení dluhu.

1)V minulém článku (Účetnictví v praxi č. 5/2015, str. 25) byl kladen důraz na základní novinky, které přinesla do promlčení nová právní úprava. Bylo zmíněno, že na rozdíl od právního stavu před lednem 2014 nemusíme u nových případů rozlišovat, zda se jedná o promlčení podle občanského (zákon č. 40/1964 Sb. - zrušen), nebo obchodního (zákon č. 513/1991 Sb. - zrušen) zákoníku. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb. , dále jen „NOZ“) sjednotil úpravu promlčení stejně jako délku promlčecích lhůt. Základní lhůta, kterou je nutné znát, jsou tři roky, respektive deset let, pro práva zapsaná ve veřejném seznamu (například zástavní právo k nemovitostem). Je ale nutné upozornit, že strany si nově mohou zákonem stanovenou délku promlčení upravit podle svého. Jsou při tom limitovány intervalem jednoho roku a patnácti let. Dnešní text se spíše telegraficky zaměří na některé odchylky od obecných pravidel délky promlčecích lhůt. Jedná se o situace, u kterých měl zákonodárce za to, že klasická délka lhůty je příliš krátká, nebo naopak zbytečně dlouhá s ohledem na povahu vztahu, který se promlčuje.

1)Promlčení je právní institut, který stojí na staré zásadě vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo náleží bdělým (respektive zákony jsou psány pro bdělé). Pokud se někdo o svá práva dlouhodobě nestará a neuplatňuje je (například někomu půjčí sumu peněz a dlouhá léta je po dlužníkovi nechce), není důvod, proč by ho měly zákony chránit. Promlčení zná právo stovky let, co se s novým právem (zejména zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, dále jen „NOZ“) mění, jsou zejména délky promlčecích lhůt. V tomto článku budou představeny základní principy promlčení.

1) I přes poměrně značné množství článků věnující se zejména terminologickým novinkám, které s sebou rekodifikace občanského práva přinesla, je stále ještě co objevovat a představovat. V dnešním článku si představíme pojem závod, který nahradil podle autorů nového zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ “), zastaralý a vzhledem k evropskému právu neadekvátní termín podnik. Dále si ukážeme, jak se změnila definice podnikatele a jakými způsoby lze podnikat.

1)V minulém článku (Účetnictví v praxi č. 1/2015 str. 26) jsme si představili jednu z největších změn a novinek, které s sebou nové občanské právo přineslo. Řeč byla o znovuzavedení zásady „stavba je součást pozemku“. Jedním z dopadů této zásady je především fakt, že, až na výjimky, o kterých bude řeč, platí pravidlo o „srůstání“ stavby a pozemku a jejich jednotném právním statusu (tedy právní neoddělitelnosti „nosiče“, kterým je pozemek, a jeho součásti, kterou je stavba). Postavená stavba se stane součástí pozemku, na kterém stojí. Věcí v právním smyslu je nadále pozemek, nikoliv samostatná stavba. Bylo vysvětleno, že toto pravidlo platí bez dalšího pro občanské právo, tedy zejména pro nakládání se stavbou/pozemkem např. jeho prodejem, převodem (prodává se pozemek, nikoliv samostatná stavba) atd. Účetní a daňové předpisy reagovaly na tuto novinku zpětným oddělením stavby a pozemku, zejména pro účely odpisování.

1) Zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „NOZ “), a související předpisy jsou v účinnosti téměř celý rok, přesto se nedá říci, že by se s ním praxe sžila. Ministerstvo spravedlnosti již v létě ohlásilo přípravu rozsáhlé novely. Z posledních zpráv ovšem vyplynulo, že k velké novele nedojde, na pořadu dne jsou ovšem některé menší změny, o kterých bude na stránkách tohoto časopisu řeč. V dnešním článku si představíme jednu z velikých novinek, která se označuje za jednu z nejzásadnějších změn nového práva. Jedná se o pravidlo známé již z římského práva - superficies solo cedit (doslova „povrch ustupuje půdě“), tedy stavba součást pozemku.