Společnost s r. o. pořídila na začátku roku 2011 kancelářský nábytek (neuplatnila si odpočet DPH, protože tento majetek použila pro osvobozenou činnost bez nároku na odpočet). Nyní chce tento majetek vyřadit, protože mi tvrdí, že jej totálně zničila. A to i přesto, že se jednalo o kusové položky pod 40 000 Kč (celková hodnota všech položek je 100 000 Kč) a při pořízení majetku nebylo účtováno na účet 022, ale ihned do nákladů na účet 501. Nejsem si jistá, zda mohu tento majetek vyřadit z operativní evidence. Vím, že jej účetně mám již v nákladech, ale obávám se, že správce daně to vyhodnotí úplně jinak. Bohužel nevím, o jaký paragraf se mám opřít, abych tento návrh klientovi (s. r. o.) vyvrátila.
VYŘAZENÍ MAJETKU Z DŮVODU ŠKODY
Ing. Bc.
Marcel
Pitterling
ODPOVĚĎ:
Především je nutné si položit otázku, co bylo příčinou totálního zničení nábytku. Vkrádá se totiž otázka, zda se v případě pořízení nábytku opravdu jedná o výdaj/náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č.586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), v situaci, kdy byl nábytek zničen ani ne rok od jeho pořízení.
Pokud by se jednalo o škodu, pak je nutné upozornit na § 25 odst. 1 písm. n) ZDP, podle kterého lze do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů uznat výdaje/náklady na škody pouze do výše náhrad [samozřejmě s výjimkou uvedenou v § 24 odst. 2 písm. l) ZDP]. Škoda je pak definována v § 25 odst. 2 ZDP jako fyzické znehodnocení (poškození nebo zničení) majetku ve vlastnictví poplatníka, a to z objektivních i subjektivních příčin, pokud je majetek v důsledku škody vyřazen.
Dotaz však také patrně směřuje k otázce posouzení samotného daňového režimu nábytku, tj. zda lze jednotlivé části, jejichž vstupní cena je nižší než 40 000 Kč, zahrnout pro daňové účely do výdajů/nákladů, či zda má být nábytek posouzen jako celek, resp. jako jeden předmět, se vstupní cenou 100 000 Kč a jako takový odpisován podle § 30 až 32 ZDP. S výjimkou nábytku, který je součástí stavby (viz pokyn č. D-300), považuji oba způsoby zacházení za možné. V daném konkrétním případě je také rozhodující to, že k pořízení i k vyřazení nábytku došlo patrně (u právnických osob se zdaňovací období nemusí krýt s kalendářním rokem) v témže zdaňovacím období. I kdyby byl nábytek posuzován jako jeden předmět, byl by aplikován postup podle § 24 odst. 2 písm. b) bodu 2 ZDP, podle kterého je výdajem/nákladem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů také zůstatková cena hmotného majetku, který byl zlikvidován a který lze podle tohoto zákona odepisovat.
Protože patrně nebyl uplatněn ještě žádný odpis, byla zůstatková cena rovna vstupní ceně.
Samotné vyřazení z operativní evidence tedy problémem není. Daleko problematičtější se jeví okolnosti „totálního zničení“ nábytku, které může mít různé konsekvence z hlediska aplikace ZDP (lze také předpokládat zvýšený zájem správce daně o tyto okolnosti při případné daňové kontrole). Uvedená ustanovení ZDP je tak nutné aplikovat ve vzájemné souvislosti a s přihlédnutím ke skutečnému stavu věci.