Daňové souvislosti dědění v roce 2014

Problematika dědictví je nově upravena v § 1475 až 1720 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „NOZ“), v části třetí označené jako Absolutní majetková práva, v hlavě III. označené jako Dědické právo. přičemž pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Pozůstalost připadne dědici, popř. se rozdělí mezi více dědiců. Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.

Vedle toho je nutné odlišit kterým se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popř. jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.

NOZ nově upravuje

kterými jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek (§ 1491 a násl. NOZ).

jedná se o tzv. zákonnou posloupnost (§ 1633 a násl. NOZ).

je velmi podrobně a rozsáhle upraven v § 98 až 288 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon o zvláštních řízení soudních“).

Ve vazbě na podnikatelskou činnost je nutné se zastavit také u protože v případě některého majetku, typicky věcí osobní potřeby, je možné nechat jej během řízení bez nějaké zvláštní péče a následně ji vydat oprávněnému dědici. Ovšem v případě jiného majetku, takovýto postup možný není a jedná se o majetek, který vyžaduje v průběhu řízení kvalifikovanou správu, aby nedošlo k majetkové újmě na takovéto části pozůstalosti. V takovém případě je tedy nutné stanovit správce pozůstalosti.

Jak následně vyplývá zejména z § 1677 NOZ a z § 156 zákona o zvláštních řízeních soudních,

V praxi může nastat situace, že některá část pozůstalosti je spravována a jiná nikoliv, stejně tak může nastat situace, že pozůstalost je spravována více osobami a každá osoba spravuje pouze určitou část pozůstalosti. Osoba, která spravuje pozůstalost, jedná Tuto skutečnost by měla dát najevo při veškerém právním jednání, které v této souvislosti činí.

K velmi významné změně dochází v oblasti dědického práva také ve správě daní. Novelou zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), provedenou zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů, dochází k zavedení nového přístupu k zůstaviteli. Z úpravy § 239a odst. 1 daňového řádu vyplývá, že Toto je označováno jako tzv. Znamená to tedy, že „daňová smrt“ se posouvá na pozdější okamžik a liší se od okamžiku smrti skutečné. Daňovou povinností zůstavitele se pro účely správy daní rozumí daňová povinnost vzniklá zůstaviteli do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti. Daňová povinnost zůstavitele přechází na jeho dědice rozhodnutím soudu o dědictví; dědic tak získává postavení daňového subjektu namísto zůstavitele.

To tedy znamená, že daňová povinnost by měla být uhrazena z peněžních prostředků, které jsou součástí pozůstalosti. Daňový řád stanoví také termíny pro podání daňových tvrzení, které musí osoba spravující pozůstalost splnit.

je povinna podat řádné daňové tvrzení ode dne smrti zůstavitele, a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem jeho smrti. Tuto lhůtu nelze prodloužit. Jedná se o speciální úpravu, která má přednost i před ustanovením § 136 odst. 2 daňového řádu, to znamená, že tato lhůta 3 měsíců platí i v případě zastoupení daňovým poradcem. V daňovém přiznání budou uvedeny všechny příjmy a výdaje zůstavitele, které se k uvedenému období vážou, a budou uplatněna všechna snížení základu daně a daňové úlevy, na které vznikl zůstaviteli nárok.

Samozřejmě daňové přiznání bude podáváno pouze za situace, kdy pro to bude tedy zejména v případě, že zůstavitel měl příjmy ze samostatné činnosti podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), nebo příjmy z nájmu podle § 9 ZDP. Osobně se domnívám, že při posuzování povinnosti podat daňové přiznání ze strany osoby spravující pozůstalost by mělo být postupováno v souladu s podmínkami stanovenými v § 38g ZDP.

Následně, pokud je řízení o pozůstalosti skončeno, má povinnost podat v souladu s § 239b odst. 5 daňového řádu řádné daňové tvrzení, a to Toto daňové tvrzení se podává za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti. Je to tedy daňové tvrzení navazující na daňové tvrzení podané podle § 239b odst. 4 daňového řádu.

Nejčastějším případem skončení řízení o pozůstalosti je a to ke dni smrti zůstavitele. K tomu dochází nabytím právní moci rozhodnutí o dědictví, jak vyplývá z § 188 zákona o zvláštních řízeních soudních. Co se týká právní moci rozhodnutí, ta nastává tehdy, pokud rozhodnutí již nelze napadnout odvoláním; odvolání lze podat do 15 dnů od doručení rozhodnutí účastníku řízení. Pokud marně uplyne tato lhůta, odvolání již nelze podat a rozhodnutí je v právní moci.

Ovšem pokud podá ten, kdo je k tomu oprávněn, včas nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. Včas podané odvolání má tedy Podle výše uvedeného se tedy bude řídit skončení řízení o pozůstalosti a následná třicetidenní lhůta pro podání daňového přiznání v souladu s § 239b odst. 5 daňového řádu.

Při sestavování daňového přiznání která stanovuje § 38ga ZDP, podle kterého podává-li osoba spravující pozůstalost daňové tvrzení týkající se daňové povinnosti zůstavitele vzniklé ode dne jeho smrti do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti,

Jak je uvedeno výše, daňový řád zavádí pro toto období daňovou fikci „jako by zůstavitel žil“, ovšem vzhledem k reálné situaci smrti zůstavitele je tímto ustanovením zamezeno uplatnit daňové úlevy, které jsou vázány na naplnění podmínek žijícího poplatníka. V tomto daňovém přiznání, které je podáváno za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího dni skončení řízení o pozůstalosti, je osoba spravující pozůstalost povinna postupovat podle § 23 odst. 8 ZDP, tzn. jako by zůstavitel ukončil činnost.

Tato úprava obsahuje a to podle toho, zda se jedná o právnickou nebo fyzickou osobu, a v případě fyzických osob, podle toho, zda poplatník (v tomto případě zůstavitel) vedl účetnictví, daňovou evidenci, nebo zda uplatňoval výdaje paušálem. V případě

Zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (viz § 58), zrušilo zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, a daňový režim dědictví přešel pod daň z příjmů a je tedy upraven ZDP. Výsledkem této nové úpravy je potom a to jak v případě fyzických osob [viz ustanovení § 4a písm. a) ZDP], tak i v případě právnických osob [viz § 19b odst. 1 písm. a) ZDP].

Pro úplnost je možné doplnit, že příp. zdědění nemovitých věcí nepodléhá ani dani z nabytí nemovitých věcí, už jenom proto, že se nejedná o úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci.

tj. z jakého majetku zdaněný majetek pochází (obchodní či soukromý) a k jakým účelům bude tento majetek dědicem používán, tj. zejména, zda bude či nebude používán k jeho samostatné činnosti.

Následně je ale nutné vyřešit některé další navazující otázky týkající se dalšího daňového postupu. V prvé řadě to bude Jak vyplývá z ustanovení § 27 písm. j) ZDP, hmotným majetkem vyloučeným z odpisování je také hmotný majetek, jehož bezúplatné nabytí bylo od daně z příjmů osvobozeno nebo nebylo předmětem daně, ovšem s výjimkou hmotného majetku nabytého dědictvím nebo odkazem. Znamená to tedy, že v případě dědiců, kteří jsou fyzickými osobami, je možné takto nabytý majetek odpisovat, pokud je používán v souvislosti s dosahováním zdanitelných příjmů. Pokud zůstavitel již zahájil daňové odpisování, je dědic - coby právní nástupce - povinen pokračovat v započatém odpisování zůstavitele na základě § 30 odst. 10 písm. a) ZDP.

Pokud by ale dědicem vzhledem k osvobození takto nabytých bezúplatných příjmů, nelze majetek daňově odpisovat.

Jiná situace nastává protože nové ustanovení § 25 odst. 1 písm. zq) ZDP z daňových nákladů vylučuje hodnotu majetku, který se neodpisuje podle ZDP, ani podle právních předpisů upravujících účetnictví, který byl nabyt bezúplatně, a tento bezúplatný příjem byl od daně osvobozen nebo nebyl zahrnut do jejího předmětu. Pokud tedy dojde ke zdědění zásob, ani v případě, že budou vloženy do obchodního majetku dědice. Pokud by ale následně došlo k prodeji těchto zásob, mělo by být odpovídajícím způsobem uplatněno také a to v souladu s § 23 odst. 4 písm. e) ZDP.

Pokud by zásoby nebyly zahrnuty dědicem do obchodního majetku, bude podle § 4 odst. 1 písm. c) ZDP, tedy jako příjem z prodeje hmotné movité věci.

Co se týká je nutné také daňově posoudit situaci, kdy Jak je uvedeno výše, ke zdanění těchto příjmů a uplatnění těchto výdajů dochází nejpozději v daňovém přiznání podaném podle § 239b odst. 5 daňového řádu, proto inkaso pohledávky představuje příjem, který není zdanitelným příjmem, a úhrada závazku výdaj, který není výdajem daňovým. Otázkou je, jak posoudit možnou situaci, kdy by inkaso pohledávky převýšilo výši pohledávky dříve uplatněnou v základu daně. V takovém případě by zřejmě bylo nutné zdanit rozdíl mezi inkasem pohledávky a cenou, za kterou byla nabyta (mohlo by se jednat např. o pohledávku nabytou postoupením).

Další změna, na kterou je nutné upozornit v souvislosti s právní úpravou zdanění dědictví, je novela ustanovení § 5 odst. 3 ZDP. Do konce roku 2013 toto ustanovení obsahovalo úpravu, podle které byl možný ze zůstavitele na dědice, pokud zůstavitel tuto ztrátu neuplatnil a dědic pokračoval v činnosti zůstavitele nejpozději do 6 měsíců od jeho smrti. Od roku 2014 byla tato úprava vypuštěna, a to právě z důvodu úprav v daňovém řádu, kdy se až do skončení řízení o pozůstalosti vychází z předpokladu, jako by zůstavitel žil. Proto je ustanovení o převodu ztráty za situace pokračování v činnosti do 6 měsíců po smrti zůstavitele nadbytečné.

Závěrem ještě stručně k situaci z pohledu DPH. Pokud bude dědic po zemřelém plátci DPH, stane se plátcem daně ode dne přechodu daňové povinnosti zůstavitele, a to v souladu s úpravou dle § 6e zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“).

Pokud dědic v uskutečňování ekonomických činností vztahuje se na něj postup podle úpravy § 79b ZDPH. Dědic, který nepokračuje v uskutečňování ekonomických činností po zemřelém plátci, je povinen ke dni předcházejícímu dni přechodu daňové povinnosti zůstavitele snížit uplatněný nárok na odpočet daně u majetku, který byl k tomuto dni obchodním majetkem plátce a u kterého tento plátce uplatnil nárok na odpočet daně nebo jeho část. Dědic tedy postupuje obdobně jako při ukončení registrace plátce.

Tolik tedy ve stručnosti k těm nejvýznamnějším změnám týkající se zdanění dědictví. V řadě případů se jednalo o změny zásadní, proto je určitě vhodné se s nimi alespoň na základní úrovni seznámit.