Daňové podvody v souvislosti s účetnictvím - dokončení

Pro minimalizování daňových úniků byla v České republice zavedena různá opatření, některá na úrovni státu, některá i na úrovni mezinárodní. Na některé z nich, se nyní zaměříme.

Oba tyto nástroje mohou sloužit vlastníkům účetní jednotky, resp. dalším zainteresovaným stranám k odhalení chyby v účetních závěrkách či podvodu odehrávajícího se ve společnosti. Finanční audit a forenzní vyšetřování mají však jiné cíle a jiné funkce.

V obchodních společnostech často dochází k oddělení pozice vlastníka společnosti a manažera, který ji řídí. Tím vzniká informační asymetrie, jež je způsobena tím, že řídící pracovníci vědí o ekonomické činnosti účetní jednotky více než její majitelé. Cílem finančního (někdy se uvádí také statutárního) auditu účetní závěrky je tedy zvýšit důvěryhodnost informací v ní vykazovaných za pomoci nezávislého auditora, aby uživatelé těchto informací mohli na jejich základě provádět ekonomická rozhodnutí (§ 7 odst. 1 ZoÚ). Druhotným úkolem auditu účetní závěrky je také předcházení nekalému jednání.

I přesto, že smyslem auditu není zjišťovat chyby a podvody v účetní jednotce, může na ně během výkonu své práce narazit. Vzhledem k úzkému propojení účetnictví a daní v České republice (tj. skutečnost, že základ daně vychází z účetního výsledku hospodaření) by měl být schopen odhalit i daňové podvody, pokud významně zkreslují účetní výkazy. má povinnost, viz. § 18 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoA“), při provádění auditu postupovat v souladu s mezinárodními auditorskými standardy upravenými právem Evropské unie (dále jen „ISA“).

V souladu s mezinárodním auditorským standardem musí vyhodnotit rizika významných nesprávností, které by mohly být způsobeny podvodem, a na jejich základě naplánovat časový průběh a rozsah své práce. Před započetím auditu se musí seznámit s transakcemi, které společnost uskutečňuje se spojenými osobami (viz ). Při provádění auditu se musí zaměřit i na operace, které nesouvisí s běžnou ekonomickou činností dané účetní jednotky (např. obchodování se společnostmi sídlícími v daňovém ráji), avšak z hlediska dopadu do účetnictví jsou významné z pohledu

V případě, že získá důkaz o existenci možného podvodu, má povinnost informovat řídící a kontrolní orgán účetní jednotky, případně Českou národní banku při provádění auditorské činnosti v účetní jednotce, jejíž činnost podléhá státnímu dozoru nebo dohledu ČNB (viz § 21 odst. 3 a 5 ZoA).

Avšak ani provedení auditu, jehož výsledkem je výrok auditora „bez výhrad“ (tj. že účetní závěrka poskytuje věrný a poctivý obraz skutečnosti), nemusí vždy znamenat, že se ve společnosti žádný významný podvod neodehrál a že nedochází k daňovým únikům. Důkazem mohou být judikáty Nejvyššího soudu, které se zabývaly případy doměření daně společnostem, jež podléhaly auditu. Příkladem může být případ společnosti J & B, spol. s r. o.¹⁾ Tato společnost měla účetní závěrky za roky 2007 a 2008 ověřené auditorem s výrokem bez výhrad, její jednatelé však během uvedených let schvalovali fiktivní faktury, které po zaúčtování zvýšily náklady s následkem snížení základu daně z příjmů. Celková škoda, kterou jednatelé způsobili, přesahovala částku 35 mil. Kč. S ohledem na hodnoty vykazované v účetních výkazech společnosti je možné konstatovat, že výše škody byla významná [představovala přibližně 18 % z celkových aktiv (brutto) dle účetní závěrky z roku 2008], a došlo tím ke značnému zkreslení účetních závěrek, které však nezjistil.

Forenzní audit, přesněji forenzní vyšetřování, využívá znalosti účetnictví, financí, ekonomie, statistiky a práva za účelem zjištění finančního podvodu v rámci účetní jednotky. Na rozdíl od finančního auditu, se forenzní vyšetřování provádí vždy až na pokyn samotné společnosti při podezření na trestnou činnost řadových zaměstnanců či vrcholového vedení.

Forenzní audit není ze zákona povinný a v České republice nemá v podstatě ani žádnou právní úpravu. Při provádění tohoto auditu (předmět vyšetřování, časové vymezení, metodika) tedy záleží na dohodě smluvních stran. Od finančního auditu se dále liší stanovenou hladinou významnosti. Forenzní vyšetřování je zaměřeno na podvody všeho rozsahu, proto má zpravidla ve srovnání s finančním auditem stanovenou hladinu významnosti podstatně nižší. To znamená, že je časově náročnější a náklady na jeho provedení jsou vyšší. Společnost musí tedy uvážit, zda přínosy šetření převýší jeho případnou cenu.²⁾

Forenzní audit v ČR provádějí nejčastěji auditorské společnosti, může jej však provést i účetní firma či detektivní kancelář. V případě, že účetní závěrka společnosti již byla auditována a během své činnosti identifikoval některé podezřelé transakce, je vhodné využít jeho služeb i v rámci forenzního vyšetřování, neboť je již se společností seznámen.³⁾

Forenzní audit spočívá ve zhodnocení vnitřního kontrolního systému, strategické analýze a analýze účetních výkazů a dalších firemních dokumentů za účelem odhalení chyb a nepřesností. Po identifikaci oblastí s vysokým rizikem podvodu se forenzní audit zaměřuje na konkrétní transakce (tj. zjištění toho, kdo se na podvodu podílel, jak a kdy byl podvod proveden, výše zpronevěřené finanční částky). V rámci služeb, které forenzní audit nabízí, se dále vyskytuje navržení vhodných opatření k prevenci případného budoucího nekalého jednání.⁴⁾

Nashromážděné důkazy mohou společnosti posloužit při soudním řízení například při žádosti o náhradu škody po viníkovi. Pokud se během forenzního šetření zjistí i to, že společnost odvedla nižší daň (resp. vyšší daň), je možné chybu správci daně oznámit, daň doplatit (resp. požádat o vratku daně) a v případě, že by společnosti kvůli danému podvodu hrozilo trestní stíhání, vznést požadavek na uplatnění účinné lítosti

Daňová kontrola je jeden z postupů správce daně pro zjištění správného stanovení daňové povinnosti. Je možné ji definovat jako ⁵⁾

Vzhledem k tomu, že cílem daňových kontrol je eliminace daňových úniků, vybírá si správce daně pro kontrolu rizikové společnosti, tj. společnosti dlouhodobě vykazující ztráty či nadměrné odpočty DPH, společnosti patřící do skupiny spojených osob nebo ty, které podnikají v určitém oboru (např. finanční poradenství).

Daňová kontrola se po novele (zákon č. 283/2020 Sb.) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), zahajuje doručením oznámení o jejím zahájení, v němž je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly. Správce daně začne spolu se zahájením daňové kontroly, nebo bez zbytečného odkladu po tomto zahájení zjišťovat daňové povinnosti či prověřovat tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně (§ 87 DŘ).

Žádný zákon ani právní předpis nedefinuje přesný postup pro daňovou kontrolu. Metody kontroly tedy záleží na konkrétní situaci účetní jednotky (její velikost a obor podnikání) a na kontrolované dani. Cíl daňové kontroly je však vždy stejný. Najít rizikové oblasti a dle poskytnutých podkladů vyhodnotit, zda daňová povinnost, kterou společnost uvedla v daňovém přiznání, je správná.

Správce daně na základě provedené kontrolní činnosti sepíše dosavadní výsledek kontrolního zjištění, jehož součástí je hodnocení dosud zjištěných důkazů (§ 88 DŘ). Správce daně má povinnost seznámit společnost s výsledky daňové kontroly a umožnit jí, aby se k nim vyjádřila. Daňová kontrola je ukončena doručením oznámení o ukončení daňové kontroly, k němuž je přiložena zpráva o daňové kontrole (§ 88a DŘ). Tato zpráva obsahuje odkaz na oznámení o zahájení daňové kontroly a konečný výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení zjištěných důkazů a stanoviska správce daně k vyjádření daňového subjektu k výsledku dosavadního kontrolního zjištění. V případě, že společnost neumožní správci daně vykonat daňovou kontrolu, má správce daně právo stanovit daň podle pomůcek (posudky znalců nebo dle daňových spisů obdobných daňových subjektů).

V roce 2019 se daňové kontroly v České republice zabývaly především problematikou převodních cen a uplatněním neoprávněných odčitatelných položek. V rámci DPH pak převažovaly prohřešky související s karuselovými podvody. Počet daňových kontrol a jejich výsledků zobrazuje následující tabulka.⁶⁾

Druh příjmu	Počet subjektů	Počet kontrol	Doměřeno z kontrol v tis. Kč
Daň z přidané hodnoty	573 913	4 679	4 803 415
Daň z příjmů právnických osob	659 327	2 007	2 067 032
Daň z příjmů fyzických osob – podávající přiznání	1 247 078	1 511	125 926
Daň z příjmů fyzických osob – závislá činnost	574 351	1 055	79 889
Daň z příjmů zvláštní sazba daně	515 118	439	63 903
Daň z nemovitých věcí	4 104 639	5	286
Daň z nabytí nemovitých věcí	219 493	1	140
Daň silniční	820 610	701	4 435
Daň z hazardních her	152	10	10 399
Celkem	8 714 980	10 408	7 155 425

Daňová Kobra je projekt, který vznikl za účelem boje proti daňovým únikům a finanční kriminalitě se zaměřením na DPH a spotřební daně. Jejím cílem je odhalování nelegálního jednání ještě před vznikem škody pro státní pokladnu, dokumentování průběhu trestné činnosti a stíhání osob, které jsou za ni odpovědné.

Daňová Kobra vznikla v roce 2014 podepsáním Dohody o spolupráci, výměně informací a koordinaci Je složena z pracovníků Národní centrály proti organizovanému zločinu (Policie České republiky), Generálního finančního ředitelství a Generálního ředitelství cel. Každý útvar má svou funkci. V rámci Policie České republiky se do projektu zapojili kriminalisté, kteří mají bohaté zkušenosti s daňovou trestnou činností, Finanční správa dodala pracovníky zabývající se řízením rizik při správě daní a odhalováním podvodů a Celní správa doplnila tým odborníky z útvaru pátrání a analýzy.⁷⁾

Projekt se dělí na dvě části:

Již v prvním roce fungování Daňové kobry (tj. v roce 2014) se jí podařilo ochránit 270 mil. Kč, které by jinak byly vyplaceny jako nadměrný odpočet DPH.⁸⁾ Do roku 2019 se jí podařilo zachránit téměř 11,7 mld. Kč.⁹⁾ Následující tabulka udává souhrn výsledků činnosti Daňové kobry od doby jejího vzniku.

Rok	Hodnota uchráněných prostředků (v mil. Kč)
2014	1 407
2015	2 735
2016	3 386
2017	1 410
2018	2 502
2019	822
2020	680
Celkem	12 942

Jedná se o opatření, které bylo zavedeno od roku 2016 za účelem snížení daňových úniků v oblasti DPH. Podává jej společnost, která je plátcem DPH, a to do 25. dne po skončení kalendářního měsíce, pokud v daném měsíci uskutečnila nebo přijala zdanitelné plnění.

Kontrolní hlášení se podává elektronicky buď přes datovou schránku, nebo pomocí aplikace EPO na předepsaném formuláři, který obsahuje tři oddíly. V oddíluA se vykazují všechna přijatá plnění (plnění do 10 000 Kč včetně daně se vykazují souhrnně v oddílu A.5) a plnění přijatá od neusazených osob, což jsou osoby vykonávající podnikatelskou činnost, které v tuzemsku nemají sídlo nebo provozovnu a uskutečňují zde zdanitelné plnění. Do tohoto oddílu spadají i plnění, která podléhají režimu přenesené daňové povinnosti. Jedná se o situaci, kdy dodavatel fakturuje hodnotu plnění bez DPH a odběratel odvede daň na výstupu přímo správci daně. Nárok na odpočet si uplatní za obvyklých podmínek. Přenesená daňová povinnost slouží sama o sobě jako opatření proti daňovým únikům. Její plošné zavedení by eliminovalo karuselové podvody, neboť aby společnost mohla uplatnit nárok na odpočet, musela by nejdříve uhradit daň na výstupu. V oddílu B se zaznamenávají všechna přijatá plnění (plnění do 10 000 Kč včetně daně se opět vykazují souhrnně v oddílu B.3) a oddíl C slouží jako kontrola na řádky daňového přiznání k DPH.

V praxi se může stát, že účetní jednotka podá kontrolní hlášení i v nulové výši (tj. i za měsíce, ve kterých ji nevznikla povinnost jej podat), aby se vyhnula riziku placení pokuty, která dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), může činit až 50 000 Kč při pozdním podání daňového tvrzení. To může nastat v situacích, kdy společnost neúmyslnou chybou nepřiznala poskytnuté zdanitelné plnění, a bude tak muset podat dodatečné daňové přiznání včetně kontrolního hlášení.¹⁰⁾

Souhrnné hlášení bylo zavedeno v roce 2010 a slouží pro zamezení daňových úniků (DPH) souvisejících s obchodováním se společnostmi sídlícími v jiných členských státech EU. Na základě souhrnného hlášení mohou členské státy kontrolovat, zda byla všechna plnění řádně zdaněna. Povinnost jej podávat se vztahuje na účetní jednotky, které dodávají zboží nebo poskytují služby do jiného členského státu osobě registrované k DPH, a dále v případě, že do jiného členského státu přemisťují majetek. Ze souhrnného hlášení jsou vyloučeny některé typy služeb, například služby související s nemovitostmi nebo restaurační a stravovací služby (§ 10 až 10d zákona o DPH).

Souhrnné hlášení se stejně jako kontrolní hlášení podává elektronicky do 25. dne po skončení zdaňovacího období, kterým může být měsíc nebo čtvrtletí. Čtvrtletní bázi je však možné využít pouze v případě, že společnost nedodává zboží do zahraničí. Do souhrnného hlášení se vypisují jednotlivá plnění, která jsou rozdělena dle zemí a odběratelů.

Práva a povinnosti vyplývající z evidence tržeb jsou obsaženy v zákoně č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoEET“), který byl vyhlášen 16. 4. 2016 a nabyl účinnosti od 1. 12. 2016. Zákon se vztahuje na poplatníky daně z příjmů fyzických osob i právnických osob. Z názvu evidence tržeb vyplývá i předmět daně, kterým jsou tržby těchto poplatníků uskutečněné v České republice. Důvodem pro zavedení evidence tržeb je zabránění daňovým únikům, které vznikaly v důsledku krácení tržeb přijímaných v hotovosti.

Tržby, které podléhají elektronické evidenci, musí splňovat formální náležitosti a musí zakládat rozhodný příjem. Formální náležitosti splňují platby v hotovosti, šekem, směnkou, započtením nebo obdobná jistota uhrazená podobným způsobem (§ 5 ZoEET).

Příjmy, které podléhají ZoEET, musí plynout ze samostatné činnosti fyzické či právnické osoby. Výjimku tvoří příjmy, které nejsou předmětem daně těchto poplatníků, dále příjmy, které jsou ojedinělé, anebo příjmy, které podléhají srážkové dani nebo jsou součástí samostatného základu daně (§ 6 ZoEET).

Zavedení elektronické evidence tržeb bylo rozfázováno do několika etap:

Daňové úniky nejsou jen problémem České republiky, ale bojují proti nim i mezinárodní organizace. Jednou z nich je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která vypracovala Projekt proti erozi daňového základu a přesouvání zisku (z anglického , nebo také BEPS). V říjnu roku 2015 vydala OECD celkem 15 zpráv (akcí), která obsahují doporučení proti vyhýbání se daňové povinnosti:¹²⁾

Všechna tato doporučení jsou založena na principu, že by daň měla být vybrána v zemi, ve které dochází k ekonomickým aktivitám a ve které je vytvářen zisk. Doporučení však nejsou závazná.

Na základě tohoto projektu vydala Evropská unie směrnici nazvanou (ATAD), která vybraná doporučení OECD rozvádí více. Vzhledem k tomu, že se jedná o směrnici EU, měly členské státy povinnost ji implementovat do svých právních řádů. V České republice byla směrnice ATAD implementována v rámci novely zákona o daních z příjmů s účinností od roku 2019 (resp. 2020 pro hybridní instrumenty). Níže jsou vybrané oblasti ze směrnice ATAD rozebrány podrobněji.

Jedná se o rozšíření úpravy týkající se testu nízké kapitalizace, tj. daňové uznatelnosti nákladových úroků zaplacených spojeným osobám. Nejedná se pouze o úroky z dluhových finančních nástrojů, ale i o úroky v rámci derivátů nebo úroky, které jsou v účetnictví součástí pořizovací ceny majetku.

O tyto náklady je možné snížit základ daně, avšak jejich výše nesmí překročit 30 % zisku před zdaněním, úroky a odpisy nebo 3 mil. EUR (80 mil. Kč) dle toho, která z částek je vyšší. Výpůjční náklady přesahující daný limit nejsou daňově uznatelné. V dalších zdaňovacích obdobích si však účetní jednotka může o tuto daňově neuznatelnou část základ daně snížit, stále je ale nutné dodržet výše zmíněné limity. ČR tuto možnost nijak časově neomezuje, není ji ale možné převést na právního nástupce.

Tato oblast upravuje problematiku přesunu zisků do jurisdikcí s nízkým daňovým zatížením. Ovládané zahraniční společnosti jsou dceřiné společnosti (případně stálé provozovny), které si firmy sídlící ve státech EU zakládají za účelem převodu zisků do daňových rájů. Směrnice ATAD definuje ovládanou osobu jako osobu, u které drží mateřská společnost podíl alespoň 50 % základního kapitálu nebo hlasovacích práv. U stálé provozovny pak v České republice platí, že musí být založena ve státě, se kterým má ČR uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění s využitím metody vynětí.¹³⁾

Směrnice ATAD konstatuje, že zisky těchto ovládaných zahraničních osob mohou být zdaněny stejně jako zisky mateřské společnosti. Pro uplatnění tohoto ustanovení musí být v ČR splněny následující podmínky (§ 38fa ZDP):

Daná úprava se nevztahuje na všechny příjmy, ale pouze na příjmy pasivního charakteru ve formě:

Tyto příjmy jsou zahrnuty do základu daně mateřské společnosti v poměru, ve kterém se podílí na základním kapitálu ovládané zahraniční společnosti. Pokud je vykázána ztráta, základ daně se v daném roce nesnižuje, mateřská společnost ji však může přenést do dalších let (v ČR je možné ji uplatnit max. tři roky po jejím vzniku). Mateřská společnost si dále může snížit svou daňovou povinnost o částku daně, kterou ovládaná zahraniční společnost v zemi své daňové rezidence již zaplatila.

Hybridní instrumenty vznikají v rámci transakcí se spojenými osobami z důvodu rozdílných právních systémů jednotlivých zemí, které stejný instrument definují rozdílně, a umožňují tak vykázat určitou položku jako dluh v jedné zemi a jako v zemi druhé. Výsledkem toho vznikají subjektům daňové výhody buď v podobě dvojího odpočtu (tj. když je odpočet související s jedním smluvním závazkem použit ve dvou různých jurisdikcích), nebo ve formě uplatnění odpočtu bez zahrnutí související platby do základu daně (tj. v zemi, ve které je hybridní instrument považován za dluh, je část jeho splátky považována za daňově uznatelný náklad; v zemi druhé však tato platba nebude podléhat zdanění, neboť se bude jednat o osvobozený příjem, například ve formě osvobozených dividend).

Směrnice ATAD ošetřuje tuto problematiku velmi stručně a konstatuje, že dvojí odpočet nesmí být povolen. Odpočet je tedy umožněn pouze v zemi, ze které platba pochází. Ve druhé zemi musí být odpočet zamítnut. V § 23h ZDP je dále upřesněno, že pokud by druhá země směrnici ATAD neimplementovala, zvýší se základ daně o odpočet i tehdy, je-li Česká republika zemí zdroje.

V oblasti uplatnění odpočtu a nezahrnutí související platby do základu daně je odpočet v zemi zdroje odepřen, zatímco osvobození přijaté platby ponecháno. Ustanovení § 23h ZDP opět dodává, že osvobození není aplikováno v případě, že se druhá země směrnicí ATAD neřídí. Vzhledem k nepříliš jasné formulaci ve směrnici se dá očekávat, že při aplikaci tohoto ustanovení v praxi se společnosti budou muset seznámit s daňovými režimy v zahraničí, aby mohly správně stanovit svou daňovou povinnost.

Společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob (z anglického , nebo také CCCTB) je návrh opatření, jehož tvůrcem je Komise Evropského parlamentu a Rady EU (dále jen „Komise“). Jeho cílem je budování spravedlivého konkurenceschopného a stabilního systému zdanění právnických osob v EU. Jedná se o pravidla pro vytvoření společného daňového systému pro výpočet základu daně, která by umožňovala stanovení jednoho základu daně pro skupinu spojených osob. Takto konsolidovaný základ daně by byl rozdělen dle poměru celkových aktiv, zaměstnanců a tržeb mezi členské státy, ve kterých spojené osoby svou činnost vykonávají. Jednotlivé země by poté svůj podíl zdanily dle svých vlastních daňových zákonů.

Hlavním cílem tohoto opatření je boj proti daňovým únikům, které jsou uskutečňovány za pomoci převodních cen. Zavedením CCCTB by totiž využití převodních cen již nebylo třeba. Dalšími důsledky využití CCCTB je například možnost zisků a ztrát jednotlivých spojených osob, nebo tzv. super-odpočet nákladů na výzkum a vývoj z důvodu podpory investic, které se podílejí na růstu ekonomiky a vytváření nových pracovních míst.¹⁴⁾

Tento návrh byl předložen již v roce 2011, avšak nebyl členskými státy schválen, neboť byl považován za příliš ambiciózní. Proto Komise navrhla, aby byla práce na konsolidaci odložena, dokud nebude dosaženo dohody ohledně povinného souboru pravidel pro společný základ daně z příjmů právnických osob (, CCTB). Tento druhý návrh byl předložen v roce 2016 a je prvním krokem ve dvoufázovém přístupu k systému daně z příjmů právnických osob napříč EU. Stanovuje společná daňová pravidla pro výpočet daňového základu společností a stálých provozoven v EU. Omezuje se na prvky společného základu daně z příjmů právnických osob, tj. na pravidla pro výpočet základu daně včetně některých ustanovení proti vyhýbání se daňovým povinnostem. Návrh CCTB vychází z velké části z původního návrhu CCCTB a zohledňuje také směrnici ATAD, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu.

Oproti předchozímu návrhu CCCTB z roku 2011 by nový systém zdanění právnických osob na konsolidovaném základě byl povinný pro velké nadnárodní skupiny s celosvětovými příjmy nad 750 mil. EUR ročně. Pro ostatní společnosti by bylo zapojení do systému dobrovolné. Tímto návrhem chce Komise zajistit, aby tyto společnosti odváděly daně tam, kde skutečně dosahují svých zisků, a navazuje tak na předchozí inciativy v rámci OECD o agresivním daňovém plánování (BEPS).¹⁵⁾

Daňové úniky jsou a budou i nadále aktuálním tématem, neboť způsobují škody státu i lidem, kteří v něm žijí. Výčet uvedených opatření proti daňovým podvodům zdaleka nekončí a státy se snaží zavádět další opatření ve snaze jim předejít. Zmiňme ještě alespoň zavedení institutu tzv. nespolehlivého plátce, což je osoba, která neplní své povinnosti vůči správci daně. Dalším opatřením je povinnost plátců DPH zveřejnit u správce daně účty, na které jsou přijímány platby, a zabránit tak úhradám na jiné soukromé účty. Přestože daňové úniky a daňové podvody nelze úplně, je možné konstatovat, že různá opatření v rámci státu a zejména spolupráce na mezinárodní úrovni ve smyslu zavádění jednotných pravidel jsou krok správným směrem.

Daňové podvody v souvislosti s účetnictvím – 1. část

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.