Daňové podvody v souvislosti s účetnictvím

Jedním ze základních požadavků na účetnictví je průkaznost zaúčtovaných transakcí prováděných na základě účetních dokladů. Tyto transakce mají zpravidla dopad jak do daně z příjmů, tak do daně z přidané hodnoty, kdy u obou těchto daní se můžeme v účetnictví setkat s daňovými úniky. Je důležité rozlišovat mezi chybou a daňovým podvodem. Chyba může vzniknout neúmyslně na základě lidské neznalosti či nedbalosti, zatímco podvod představuje úmyslné jednání a pachatel podvodu si je zpravidla vědom toho, že dělá něco protiprávního. Způsobů daňových podvodů, jejichž cílem jsou daňové úniky, je celá řada. V následujícím textu se zaměříme na ty nejčastější.

Jeden z nejběžnějších daňových úniků v České republice je zatajení příjmů. Nejčastěji se jedná o situaci, kdy vystavená faktura a následně přijatá peněžní částka, kterou společnost obdrží od zákazníka, není zaevidována v prvotní evidenci, a tím pádem ani v účetnictví. Následkem toho dojde sice ke snížení účetního výsledku hospodaření, ale také ke snížení základu daně z příjmů i DPH (snížení daně na výstupu). Tyto podvody jsou nazývané jako mimobilanční, neboť se uskuteční ještě předtím, než dojde k jejich zaúčtování.²⁾ Tento typ podvodu bývá v praxi prováděn dlouhodobě a opakovaně, neboť velké výkyvy výsledku hospodaření by mohly upoutat pozornost správce daně a vést k zahájení daňové kontroly.

Zatajovat lze příjmy v hotovosti i bezhotovostní. U bezhotovostních tržeb bývá k podnikatelskému účtu založen i účet soukromý, na který jsou zatajované příjmy zasílány. Jako příklad tohoto jednání je možné uvést případ, který řešil Finanční úřad pro Jihočeský kraj v roce 2015.³⁾ Ten provedl daňovou kontrolu u společnosti podnikající ve vodoinstalatérství, jejíž majitel si příjmy za některé provedené služby nechal zasílat na soukromý účet. Příjmy již ale nepřiznal v daňovém přiznání. Vzhledem k tomu, že z účetnictví nebylo možné vyčíst správnou výši výnosů, daň byla finančním úřadem vyměřena dle pomůcek.

V souvislosti se zatajováním tržeb je vhodné zmínit i obrácenou situaci, tj. vykazování fiktivních výnosů. Jedná se o případy, kdy společnost zaúčtuje tržby za zboží či služby, které ale reálně nenastaly. Smyšlené prodeje se většinou vztahují k neexistujícím zákazníkům, je ale možné je zaúčtovat i skutečným odběratelům. Důvodem k navyšování tržeb je většinou dosažení naplánovaných finančních ukazatelů, na které jsou napojené bonusy vrcholového vedení. Za účelem zahalení podvodu se v dalších obdobích využívají metody zpětných operací, například poskytnutí fiktivních slev. Aby byla poskytnutá sleva daňově uznatelným nákladem, bylo by nutné ji zaúčtovat do období, ve kterém došlo k její platbě.

Tento účetní podvod má však negativní dopad na daňovou povinnost společnosti. Ta je totiž nucena odvést daň i ze smyšlených výnosů. Ani zaúčtování poskytnutých slev v dalších zdaňovacích obdobích by na daňovou povinnost nemělo žádný vliv, neboť vzhledem k nedodržení věcné a časové souvislosti by je společnost musela zařadit mezi daňově neuznatelné náklady. V některých situacích se ale může stát, že vlastníci společnosti na podvodné jednání (uskutečněné např. vrcholovým vedením) přijdou a začnou se dožadovat daňové vratky. Jako příklad lze uvést americkou firmu HealthSouth,⁴⁾ jíž stát přiznal 440 mil. dolarů, které zaplatila navíc v rámci své daňové povinnosti z důvodu nadhodnocení tržeb jejím tehdejším generálním ředitelem.

Druhou velmi běžnou metodou snížení daňové povinnosti je navyšování nákladů. Aby tento podvod měl daňovou účinnost, musí se navyšovat náklady daňově uznatelné.

Jde o podobnou problematiku, jako tomu bylo u případu zatajování tržeb. Účetní jednotka se může pokusit zaúčtovat do nákladů fiktivní faktury buď za smyšlenými, nebo za skutečnými dodavateli. Tím dojde ke zvýšení daňově uznatelných nákladů a následně ke snížení základu daně. Nejčastěji se fiktivní faktury vytvářejí na poskytnuté poradenské služby, u kterých se jen velmi těžko dokazuje, zda skutečně proběhly. Tyto faktury často ovlivňují i daň na vstupu u DPH, čímž způsobují (zkrácení daně z příjmů právnických osob a zvýšení odpočtu na vstupu u DPH).

Příkladem je případ společnosti UpSolution, jejíž jednatel vložil do účetnictví fiktivní fakturu svého skutečného dodavatele za nákup zboží. Faktura byla však padělaná, vytvořená bez vědomí daného dodavatele a sloužila pouze jako podklad pro zaúčtování uskutečněného zdanitelného plnění (v rámci DPH) a zvýšení provozních nákladů (pro účely daně z příjmů). Jednatel společnosti zajistil i uhrazení faktury tím, že ji spároval s platbou, kterou poskytl svým známým jako osobní půjčku, jež neměla s jeho podnikatelskou činností nic společného. Celkem takto zkrátil svou daňovou povinnost o necelých 300 000 Kč.

Tento případ řešil Nejvyšší soud (dále také „NS“).⁵⁾ Daný je zajímavý i z pohledu trestní odpovědnosti za zkrácení daní. Jednatel byl za daňový podvod odsouzen k trestu odnětí svobody (7 měsíců) s podmíněným odkladem, a dále k zaplacení peněžitého trestu ve výši 50 000 Kč. U Nejvyššího soudu se ale dožadoval zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti dle § 33 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť částku daně, kterou finančnímu úřadu dlužil, zaplatil ještě před vynesením rozsudku Krajského soudu.

Nejvyšší soud v rámci tohoto případu poskytl shrnutí . Dle NS se o dobrovolnost jedná i tehdy, kdy pachatel napravil svou chybu kvůli obavě z trestního stíhání (tj. v době, kdy trestní stíhání ještě bezprostředně nehrozilo). Tedy v případě, že finanční úřad identifikuje podezřelou transakci, avšak na základě tohoto podezření ještě není možné vyvodit, zda se jedná o trestný čin, je možné aplikovat účinnou lítost, pokud pachatel svou daňovou povinnost přizná a zaplatí. Za dobrovolné jednání se naopak nepovažuje případ, kdy trestný čin byl již prozrazen nebo odhalen. To znamená, že pokud byla řádná výše daně zaplacena až na základě výsledků daňové kontroly, není možné účinnou lítost uplatnit. V situaci obviněného jednatele NS aplikaci účinné lítosti neuznal, neboť k zaplacení daně došlo až tři měsíce po zahájení trestního stíhání.

Z judikátu vyplývá, že důvodem pro existenci účinné lítosti v rámci trestného činu zkrácení daně je skutečnost, že stát chce povzbudit daňové subjekty k řádnému odvedení daňové povinnosti již tehdy, kdy je správce daně informuje o možné chybě v daňovém přiznání. Dále lze konstatovat, že stát dává přednost řádnému odvádění daní před trestáním jedinců, kteří se o daňový únik pokusí. To však platí pouze za podmínky, že daňová povinnost je odvedena v době, kdy stát ještě nebyl jejím neodvedením poškozen.

Jedná se o účetní podvod, kterého se může dopouštět jednatel nebo řadový zaměstnanec společnosti, který má přístup ke mzdové agendě společnosti a k jejím bankovním údajům. Podvod je založen na vyplácení mezd smyšleným nebo bývalým zaměstnancům dané účetní jednotky, čímž dochází ke zvýšení mzdových nákladů a snížení základu daně. V případě, že je podvod prováděn jednatelem společnosti za účelem daňového úniku, využívají se většinou tzv. dohody o provedení práce. Ty umožňují zvýšit mzdové náklady, aniž by bylo nutné odvádět platby sociálního a zdravotního pojištění (pokud by dohoda zněla na částku max. 10 000 Kč). Zaměstnavatelé využívají k podvodu zaměstnance na plný i zkrácený úvazek, čímž okrádají nejen stát, ale i účetní jednotku.

Jako příklad lze uvést případ firmy Centrum Babylon v Liberci,⁶⁾ jejíž účetní tímto způsobem odcizila 11,9 mil. Kč. Účetní si na svůj účet nechala zasílat mzdy (včetně plateb za dovolené či nemocenské) současných i bývalých zaměstnanců, které v rámci mzdové agendy stále vedla jako aktivní. Tím způsobila škodu nejen svému zaměstnavateli, ale i státu. Podvod trval déle než 10 let a přišlo se na něj až náhodou při kontrole z České správy sociálního zabezpečení.

Další z oblíbených možností podvodného navýšení nákladů jsou cestovní náhrady, které je společnost ze zákona povinna platit zaměstnancům v případě, že je vyšle na pracovní cesty. Jako cestovní náhrady dle § 156 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, lze uplatnit:

S výjimkou stravného, u kterého je z hlediska daňové uznatelnosti stanoven maximální limit, jsou cestovní náhrady plně daňově uznatelné ve výši, kterou zaměstnanec při pracovní cestě prokazatelně vynaloží. Náklady vztahující se k pracovní cestě je nutné se zaměstnancem řádně vyúčtovat. V případě, že účetní jednotka má v obchodním majetku automobil a platí silniční daň, může do účetnictví zanést i fiktivní náklady například na základě účtenek za pohonné hmoty, případně další náklady, které nebyly vynaloženy na služební automobil, ale například na automobil některého ze zaměstnanců.

Jako příklad lze uvést daňový únik dopravní společnosti, který byl zjištěn při daňové kontrole Finančního úřadu Zlínského kraje.⁷⁾ Společnost poskytovala svým zaměstnancům cestovní náhrady, avšak pouze 60 % zaúčtovaných nákladů bylo skutečně vyplaceno. Zbytek částky účtovala firma jako hromadné hotovostní platby zaměstnancům, přičemž nebylo možné k jednotlivým zaměstnancům přiřadit konkrétní částky. Vzhledem k tomu, že ani výpovědi zaměstnanců nepotvrdily výplaty cestovních náhrad, byla společnosti doměřena dodatečná částka daně.

Dalším daňovým únikem v souvislosti se služebními automobily je situace, kdy zaměstnanci používají automobil i k soukromým účelům, avšak tuto skutečnost zatajují a nezdaňují 1 % z ceny tohoto automobilu ke mzdě jako nepeněžní příjem.

Účetní jednotka se může také pokusit svůj základ daně snížit tím, že buď úmyslně, či neúmyslně zaúčtuje daňově neuznatelné náklady jako daňově uznatelné. Případně zaúčtuje výdaje, které se mají časově rozlišit a postupně rozpouštět do základu daně, jako jednorázový náklad.

Jak je všeobecně známo, náklady na reprezentaci nejsou daňově uznatelné. Do těchto nákladů se řadí zejména výdaje vynaložené na pohoštění, občerstvení a dary. Ostatní náklady na druhou stranu daňově uznatelné jsou. Jedná se například o náklady na reklamu a propagaci, vstupné na výstavy, do muzeí, na veletrhy apod. V praxi se však tyto položky mohou zaměňovat, což může vést ke snižování daňové povinnosti.

Definici technického zhodnocení je možné nalézt v § 47 odst. 4 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška k zákonu o účetnictví“), který ho popisuje jako: Zákon o daních z příjmů v § 33 dále doplňuje, že vynaložené výdaje za jedno období musí překročit částku 40 000 Kč (po novele zákonem č. 609/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, částku 80 000 Kč). Ustanovení § 47 odst. 2a prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví vymezuje i druhý pojem a konstatuje, že:

Jinými slovy, oprava navrátí majetek do jeho původního stavu, zatímco technické zhodnocení mu zaručuje nové technické vlastnosti (například zvýšení výkonu nebo změnu funkčnosti). Z výše uvedených definic je však zřejmé, že hranice mezi technickým zhodnocením a opravou je v praxi velmi tenká.

Obě tyto položky snižují základ daně z příjmů. Zatímco se však výdaje vynaložené na technické zhodnocení dostávají do základu daně postupně formou odpisů, náklady na opravy jsou daňově uznatelné v celé výši v období, ve kterém byly vynaloženy.

Na problematiku technického zhodnocení a oprav existuje rozsáhlá Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“). Vybrané judikáty uvádí následujíc tabulka:

Judikát	Předmět sporu	Rozhodnutí NSS
2 Afs 17/2012-26	Oprava nemovitosti, která byla původně používána jako karosářská dílna, byla za pomoci daných úprav přestavena na tiskárnu.	Dle NSS dochází při změně funkčního užití nemovitosti k technickému zhodnocení, avšak daná skutečnost nevylučuje souběžné provedení oprav. NSS dále konstatoval, že: „I v rámci jedné investiční akce, jejímž cílem je změna ve způsobu užívání stavby, mohou být některé stavební práce posouzeny jako oprava. Pokud tyto práce nemají s prováděnými změnami stavby souvislost a zároveň směřují jen k obnovení původní funkčnosti.“ (tj., kdyby byly opravy provedeny i v případě, že by k technickému zhodnocení nedošlo). Náklady je nutné klasifikovat dle průkazné dokumentace (např. znalecký posudek).
9 Afs 58/2012-38	Nákup vybavení do kuchyně a koupelny (skříňky, lednice, myčka na nádobí, umyvadlo apod.).	NSS konstatoval, že: „došlo k zásahu do nemovitosti, v jejímž důsledku byly změněny její technické parametry“ a úpravu vyhodnotil jako technické zhodnocení. Pořízené vybavení bylo totiž vyšší kvality než původní a zároveň došlo k rozšíření vybavení v nemovitosti.
1 Afs 276/2018-47	Stavební úpravy, jejichž cílem bylo odstranění technologie (sekání betonových patek, zasypání recyklátem a hutnění).	Danou úpravu posoudil NSS jako rekonstrukci budovy (tj. jako technické zhodnocení). Dále konstatoval, že: „pokud veškeré stavební úpravy byly prováděny v rámci jedné stavební akce (tj. v rámci stavebních prací, které tvoří z hlediska věcného i časového rozsahu těchto prací i z hlediska jejich účelu jeden celek), směřující ke změně technických parametrů a způsobu využití předmětné nemovitosti, není nutné zkoumat charakter každé dílčí jednotlivé úpravy, tj. zda některá dílčí stavební činnost mohla být opravou“.
	Oprava opláštění budovy, odbourání přístavků a zbudování vrátnice.	NSS posoudil dané úpravy jako technické zhodnocení. Úpravami nemovitosti totiž došlo ke změně půdorysu (zmenšení zastavěné plochy), což samo o sobě stačí pro vyhodnocení úpravy jako technické zhodnocení.
10 Afs 104/2018-40	Stavební práce (opravy podlah, výměny oken a světel, obklady stěn apod.).	NSS vyhodnotil i tyto úpravy jako technické zhodnocení, neboť došlo ke kvalitativním a kvantitativním změnám majetku. NSS dále konstatoval, že: „Technické zhodnocení lze obecně vnímat jako opravu vyšší kvality. Odstranění částečného fyzického opotřebení nebo poškození není automaticky opravou, nýbrž může být i technickým zhodnocením.“

Závěrem je třeba uvést, že pokud by se účetní jednotka dostala do situace, kdy by správce daně měl oprávněné pochybnosti a doměřil daň z důvodu špatné klasifikace nákladů, leží důkazní břemeno právě na společnosti. V případě, že neposkytne dostatečné důkazy (například ve formě fotodokumentace před a po zahájení úprav, projektové dokumentace, účetních a daňových dokladů atd.), mohl by soud dát za pravdu správci daně.

V případě, že si účetní jednotka není jistá, jakým způsobem náklady klasifikovat a nechce riskovat případné doměření daně, je možné požádat správce daně v souladu s § 33a ZDP o tzv. závazné posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením. Žádost se může týkat jak plánovaných, tak již uskutečněných zásahů.

Časové rozlišení je jeden z principů podvojného účetnictví požadující přiřazování nákladů a výnosů do období, s nímž věcně i časově souvisí. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoÚ“ nebo „zákon o účetnictví“), dále upřesňuje, že pokud není možné tuto zásadu dodržet, může účetní jednotka účtovat do období, ve kterém dané skutečnosti zjistila (s využitím oprav minulých let). Vzhledem k jeho složité aplikaci však může sloužit i jako nástroj k daňovým únikům, neboť společnost může jisté položky v rámci časového rozlišení nadhodnotit, či podhodnotit.

V praxi se vykazování výnosů či nákladů do špatného období objevuje nejčastěji v souvislosti s dlouhodobými zakázkami, u kterých není vydávána pouze jedna faktura po dokončení díla, ale probíhá fakturace průběžná. To kontrolním orgánům ztěžuje ověření, zda byla práce skutečně odvedena a předána.⁸⁾

K časovému rozlišení položek nákladů a výnosů dochází v případě, kdy společnost zná částku, účel a období, kterých se daná operace týká. V případě, že účetní jednotka zná pouze účel a období účetní transakce, zatímco částku odhaduje, jedná se o dohadné položky.

V závislosti na tom, zda chce společnost docílit daňového podvodu nebo zkreslení účetních výkazů (tj. nadhodnocení tržeb), se objevuje jak odsouvání výnosů či nákladů, tak jejich předčasné vykazování.

Jako praktickou ukázku lze uvést případ společnosti Lecjaks,⁹⁾ který řešil NSS v roce 2009. Společnost vykazovala dvě položky jako náklad příštích období. První transakce se týkala poradenských služeb, které měly zajistit sladění systému řízení s požadavky pro získání certifikace ISO. Část těchto nákladů přesunula společnost do dalších let z důvodu jejich úzké souvislosti s certifikátem, jehož platnost je delší než jeden rok. Nejvyšší správní soud ale úzkou souvislost nákladů neuznal, protože využití poradenských služeb nemusí vést k udělení certifikátu, tj. služby nejsou podmínkou pro jeho udělení.

Druhá transakce se týkala nákladů na certifikaci systému managementu (náklady na vydání certifikátu). Tu společnost účtovala jako náklady příštích období, neboť platnost certifikátu činí tři roky a užitky z něj vyplývající měly být získávány po celou tuto dobu. Certifikace byla provedena na základě uzavřené smlouvy. Z té vyplývalo, že sjednaná cena se týkala pouze přezkoumání dokumentace a certifikačního auditu. Další audity při dozoru, které by proběhly následující roky, už dohodnutá cena nezahrnovala. Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil, že i tato částka neměla být časově rozlišována. Na základě rozsudku NSS byla tedy společnosti snížena daňová povinnost za dané období.¹⁰⁾

Nejen u daně z příjmů, ale i u DPH dochází k velkému množství daňových úniků, z nichž nejčastější jsou karuselové podvody založené na vylákání nadměrného odpočtu. O karuselových obchodech toho bylo již napsáno hodně, shrňme proto jen základní princip, na kterém fungují.

Účastníky karuselového podvodu je možné shrnout do čtyř kategorií. Celý podvod začíná u tzv. potrubní společnosti, která sídlí v zahraničí (plátce DPH v EU)a která dodává zboží do České republiky. Z této transakce není nutné odvést v České republice DPH. Zboží je dále prodáno společnosti, která je tzv. bílým koněm. Zpravidla se jedná o fiktivní společnost, která je založena za účelem podvodu a v době placení DPH se správcem daně nekomunikuje a zmizí (proto také název ). Tyto společnosti často sídlí v daňovém ráji, který jim zajišťuje anonymitu a zakrytí uskutečněných finančních toků. Bílý kůň poté přeprodá zboží tzv. vyrovnávací společnosti, někdy i za cenu nižší než tržní, aby zajistil co nejrychlejší obrat. Vyrovnávací společnost je do podvodu vložena pro znepřehlednění transakce. Může se jednat o firmu přímo zapojenou do karuselu, ale i o osobu, která o podvodu vůbec netuší. Tato společnost poctivě odvádí DPH a zboží prodává dalšímu obchodníkovi. Vyrovnávací společnost může být v rámci podvodu i vynechána, čímž by se ale zvýšilo riziko odhalení nekalého jednání. Poslední firma, tzv. zprostředkovatelská společnost prodává zboží zpět do zahraničí (plátci DPH v EU), což je transakce, která je od DPH osvobozená. Z tohoto důvodu ji od státu také náleží nadměrný odpočet, který je ziskem (účelem) z karuselového podvodu.¹¹⁾

V praxi se do karuselového podvodu zapojují desítky společností a rozpletení takové sítě transakcí může trvat i několik let. Nejvyšší doměřená daň, kterou Finanční správa v souvislosti s karuselovým podvodem vyměřila, činí 120,5 mil. Kč a hodnotu celkových daňových úniků vyhodnotila na 21,5 mld. Kč.¹²⁾

Transakce související s karuselovými podvody se účtují jako běžné účetní operace. V účetních výkazech však dochází k nadhodnocení pohledávek (tj. z titulu neoprávněného nároku na odpočet).

O daňových rájích se mluví především v souvislosti s , případně , což jsou důvěrné finanční dokumenty, které byly zveřejněny německými novinami Süddeutsche Zeitung. Tyto dokumenty odhalily daňové úniky s využitím daňových rájů mezinárodních společností i slavných (bohatých) osobností.

Problematika daňových rájů se však řeší už delší dobu. Daňový ráj byl definován Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v roce 1998, která uvádí čtyři faktory pro identifikaci daňového ráje:

Nejznámější kauza související s daňovým únikem do daňových rájů v České republice se týkala skupiny CTP Property¹⁴⁾ z roku 2008. Tato skupina byla tvořena společnostmi v České republice, Nizozemsku a Lucembursku. Celá problematika souvisela s daňovou uznatelností úroků z úvěru (ve výši přes 335 mil. Kč), které česká dceřiná společnost platila sesterské společnosti do Lucemburska, čímž došlo k převodu zisku do daňového ráje a vykázání daňové ztráty. Poskytnutý úvěr měl být použit na nákup obchodních podílů společnosti CTP Alfa a CTP Beta za cílem restrukturalizace a Během šetření bylo však zjištěno, že účelem celé transakce bylo vytvoření umělých podmínek pro získání daňového zvýhodnění pro celou skupinu CTP, neboť transakce probíhaly mezi spojenými osobami.

Nejvyšší správní soud rozhodl, že argumentace společnosti CTP Property o restrukturalizaci je účelová, neboť nedošlo ke změně vlastnické struktury uvnitř skupiny a stejného cíle bylo možné dosáhnout přímou fúzí českých společností. Z tohoto důvodu neuznal úroky jako daňově uznatelné náklady a společnosti snížil vykázanou daňovou ztrátu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud by účetní jednotky chtěly využít podobných instrumentů (poskytování úvěrů v rámci skupiny spojených osob, sídla v daňových rájích), musely by nejdříve správci daně prokázat, že k jejich využívání měly i jiné než daňové důvody. V případě, že žádný racionální ekonomický důvod k jejich používání nedoloží, mohl by správce daně takové jednání vyhodnotit jako nelegální daňový únik.

Daňové ráje představují problém pro celou Evropskou unii. Jedná se především o Francii (ztráta na daních 161 mld. Kč), Německo a Itálii (u obou činí ztráta na daních přibližně 92 mld. Kč). O daňových rájích se proto začalo mluvit i v souvislosti s pandemií COVID-19, během které dostávalo velké množství společností státní podporu pro překonání krize. Některé země (Francie, Belgie, Dánsko a další) se rozhodly tuto podporu neposkytovat společnostem, které sídlí v zemích považovaných za daňový ráj, a do státního rozpočtu tak nepřispívají.¹⁵⁾ Za zmínku stojí případ německé společnosti Lufthansa s pobočkami mimo jiné i v Panamě a na Kajmanských ostrovech, které byla přislíbena státní podpora za podmínky, že bude více daňově transparentní a zveřejní informace o tom, do jakých zemí bude poskytnutá finanční pomoc distribuována.

Převodní ceny úzce souvisí s problematikou daňových rájů, protože právě pomocí nich dochází k převodu zisků z jedné země do druhé. Využívají je tzv. spojené osoby, které spolu navzájem obchodují a snaží se pomocí nich minimalizovat svou daňovou povinnost.

Spojené osoby, nebo také spřízněné strany, jsou v české legislativě zmíněny v několika předpisech:

Definice spojených osob není v těchto předpisech jednotná, všeobecně je však možné konstatovat, že spojené osoby jsou fyzické nebo právnické osoby, které vlastní podíly na základním kapitálu (či hlasovacích právech) jiné společnosti ve výši, která jim umožní podílet se na jejím řízení. Mezinárodní účetní standard pojem dále rozšiřuje a za spojené osoby považuje i blízké členy rodiny osob podílejících se na ovládání dané účetní jednotky a společnosti, které patří do stejné skupiny (spřízněnost sesterských společností, mateřské a dceřiné společnosti).¹⁶⁾

Spojené osoby, které si navzájem poskytují zboží a služby, musí dodržovat princip tržního odstupu. To znamená, že musí při obchodování nastavovat takové ceny, které jsou srovnatelné s těmi, za které nakupují/prodávají zboží nebo služby mezi nezávislými osobami.¹⁷⁾ V případě, že tento princip není dodržen, může docházet k daňovým únikům.

Jak již bylo zmíněno výše, převodní ceny umožňují přesun zisků ze zemí s vysokou sazbou daně do zemí s nízkým zdaněním. Takový převod je umožněn například prodejem zboží či služeb spojené osobě, která sídlí v daňovém ráji za cenu nižší než tržní. Následkem toho by společnost podléhající vysokému zdanění odvedla tržby do daňového ráje a sama by vykázala nízký zisk. Obdobně je možná i varianta, kdy společnost v zemi daňového ráje prodává za vysokou cenu spojeným osobám sídlícím v zemích s vysokou daňovou sazbou.¹⁸⁾

Z výpočtů v tabulce je vidět, jaký vliv mají převodní ceny na daně i na účetní výkaznictví. Z daňového hlediska umožňují převodní ceny snížení daňové povinnosti celé skupiny spojených osob, čímž v podstatě „okrádají“ státní rozpočet. Pokud se tedy zjistí, že společnost princip tržního odstupu nedodržuje, ukládá zákon o daních z příjmů povinnost rozdíl mezi tržní a převodní cenou dodanit. Pokud má účetní jednotka pochybnosti o správnosti nastavení svých převodních cen, může zažádat správce daně o závazné posouzení, které by společnostem dalo určitou míru jistoty v případě daňové kontroly.

Z účetního hlediska je zřejmé, že převodní ceny, které nejsou nastaveny v souladu s principem tržního odstupu, výrazně zkreslují účetní výkazy, čímž neplní svou základní funkci – zobrazování věrného a poctivého obrazu finanční situace účetní jednotky. Z tohoto důvodu mají účetní jednotky, na jejichž řízení se podílí jiná společnost, povinnost (v souladu s § 82 zákona o obchodních korporacích) vyhotovovat tzv. zprávu o vztazích, která slouží jako doplňková dokumentace o propojení a struktuře vztahů spřízněných osob. Tato zpráva se přikládá k výroční zprávě a musí být ověřena auditorem. Také daňová správa si uvědomuje význam převodních cen v souvislosti s daňovými podvody. Proto je již od roku 2014 přílohou daňového přiznání tabulka, kde jsou vyžadovány transakce, které má účetní jednotka s každou spojenou osobou.

S převodními cenami souvisí i problematika licenčních poplatků, které jsou placeny v případě, že společnost pronajímá nehmotný majetek, který sama vytvořila a ke kterému vlastní autorská práva. Spojené osoby si mohou takový majetek převádět mezi sebou, a navzájem si tak platit licenční poplatky. Tímto způsobem může opět docházet k přesunu příjmů z jedné země do druhé a k manipulaci účetních výkazů.

Případ využití této metody snížení daně řešil například soud ve Velké Británii v roce 2012, kdy projednával daňové plánování společnosti Iliffe News and Media (INM).¹⁹⁾ Dceřiné společnosti této firmy vykazovaly publikace (noviny, časopisy, deníky), které vlastnily, jako aktiva ve svých rozvahách. Tato aktiva poté převedly mateřské společnosti INM, která jim je ihned pronajala zpět za licenční poplatek, který však převyšoval obvyklou tržní cenu. Dceřiné společnosti si tímto způsobem uměle snížily zdanitelný zisk celkem o 51 mil. liber. Soud tuto transakci vyhodnotil jako pokus o vyhnutí se dani a daň doměřil.

Daňové úniky jsou dlouhodobým problémem, kvůli němuž přichází státní rozpočet České republiky ročně o několik miliard korun. Následující tabulka udává přehled registrovaných trestních řízení z důvodu zkrácení daně za posledních pět let.

Rok	Počet	Finanční škoda (v tis. Kč)	Průměrná škoda v rámci jednoho podvodu (v tis. Kč)
2016	1 043	5 686 096	5 451,67
2017	1 107	3 980 480	3 595,74
2018	1 296	3 746 824	2 891,07
2019	1 096	4 758 683	4 341,86
2020	822	5 250 403	6 387,35
Celkem	5 364	23 422 486	–

Z tabulky je vidět, že Policie ČR řeší přibližně tisíc pokusů o daňový podvod každý rok a způsobené škody se pohybují v řádech 3 až 5 mld. Kč. V letech 2017 a 2018 je zaznamenán poměrně vysoký pokles finančních ztrát. To je pravděpodobně důsledek zavedení různých opatření boje proti daňovým únikům, z nichž některé jsou popsány v následující části článku. V roce 2020 jsou naopak i přes nízký počet registrovaných případů evidovány vysoké finanční škody. Můžeme spekulovat, zda se nejedná o další důsledek rozšíření onemocnění COVID-19, tj. zda nebyly například sníženy počty daňových kontrol z důvodu vytížení Finanční správy při implementaci vládních opatření pro zmírnění dopadu pandemie.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021.