Pár poznámek k pomůckám

Vydáno: 25 minut čtení

Jak je to s pomůckami? Existují oprávněně při správě daní? Je možno dohledat s určitým nadhledem souvislosti jejich používání při správě daní za posledních téměř sto let? Lze v jejich zákonné úpravě a v názorech vyslovovaných judikaturou spatřit kontinuitu tolik potřebnou pro stabilitu postupů v daňovém řízení? Věřím, že po přečtení následujícího příspěvku čtenář dojde většinou ke kladné odpovědi.

Pár poznámek k pomůckám
JUDr.
Alena
Kohoutková
 
1. Úvod
V úvodu jen pro připomenutí notoricky známého základu výkonu správy daní si zopakujme, že pro správu daní je podstatné, aby měla co nejjasnější a ustálená pravidla, která budou minimalizovat problémy při aplikaci jak ze strany daňových subjektů, které plní své zákonem určené daňové povinnosti, tak i při výkonu veřejnoprávních pravomocí jednotlivými úředníky, správci daní.
Tato pravidla vycházejí:
1.
Ze zákonů realizujících Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
2.
Z poznatků
interpretace
zákonů přijaté v rozhodnutích soudů zejména formou ustálené judikatury.
3.
Případně z podpory poskytované řídícími orgány formou metodického řízení (např. metodické pokyny), které má přispívat vzniku ustálené správní praxe v souladu s ad 1. a 2. zmíněnými zdroji pravidel.
V Listině základních práv a svobod, nedílné součásti ústavního pořádku České republiky podle Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., v Čl. 11, tedy mezi základními lidskými právy a svobodami, vymezuje odstavec 5, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Zákony přijaté k uložení daňové povinnosti spolu s procesním zákonem vytváří propojený
systém daňových zákonů
a je nepodstatné, zda tento systém, chceme-li soustava, daňových zákonů bude považován za podsystém finančního či správního práva, respektive obou oborů.
Lze si tedy představit, že je velmi obtížná situace soudů, či spíše soudců, aby dodrželi ústavní pravidla a přitom napomohli vytváření jednotné ustálené správní praxe při správě daní, která by usnadnila a podpořila výběr zákonem stanovených příjmů veřejných rozpočtů a ochránila zákonem vymezená práva oběma stranám zúčastněným v tomto procesu. Někdy se to daří, jindy se objevují, netroufám si napsat, že chyby, ale jisté potíže. Pokud se
legislativa
připravující zákony snaží dodržet alespoň částečně stručnost vyjádření zákonných pravidel při současné kvalitě, či spíš nekvalitě právního řádu, pak je zřejmé, že pestrost života přináší situace, kde je
interpretace
soudů nejen na místě, ale je i nezbytná.
Dnes se zaměřme na problematiku stanovení daně podle pomůcek. Jedná se o způsob určení výše daně v případech, kdy nelze stanovit daň, bude-li správce daně postupovat pouze v souladu s pravidly dokazování určenými zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „“ nebo „daňový řád“), ani při využití na toto téma již přijaté bohaté judikatury.
Je třeba na okraj podotknout, že stanovení daně podle pomůcek nelze považovat za stanovení daně z moci úřední. Jedná se pouze o
způsob určení výše daňové povinnosti.
Pokud by každé stanovení daně podle pomůcek bylo označeno za stanovení daně z moc