Úrok z nadměrného odpočtu - ubírá se judikatura a zákonodárce opravdu správnou
cestou?
Mgr.
Tomáš
Rozehnal,
Ph.D.,
Mgr.
David
Švancara,
Odvolací finanční ředitelství
1)
Ač již v prvním čísle Daňového experta v roce 2008 byl
publikován článek Olgy Holubové a Jana Horešovského na téma náhrady za zadržování nadměrného
odpočtu, zdá se, že téma rozhodně nezapadlo, ale je čím dál žhavější. Za zmínku stojí příspěvky Mgr.
Hajdučíka a JUDr. Kobíka v prvním čísle Daňového experta v roce 2014 a poté na základě rozsudku
Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 25.9.2014 sp. zn. 7 Aps 3/2013 (ve věci
Kordárna) série navazujících článků. Již z názvů příspěvků plyne, že téma je vyloženě kontroverzní.
Jak jinak si vyložit názvy ve stylu „Bude ČR respektovat i rozhodnutí SDEU, která se jí nehodí do
krámu?“
2) , „Úroky za dobu prověřování nadměrného odpočtu - před
Vánocemi jasno, od Nového roku opět nejasno“
3) , „Úroky z nadměrných
odpočtů - nový krok SDEU, který se správcům daně líbit jistě nebude“
4)
či „Lex Kordárna a její další vývoj“
5) . Vášně budí jak rozsudek ve
věci Kordárna, se kterým někteří nesouhlasí (je přísný moc či naopak málo) anebo jej nazývají
dokonce precedenčním, tak nová úprava § 254a zákona č.
280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), se kterou nesouhlasí prakticky všichni.
Jako niť se však příspěvky line názor, že je to státní úředník, který dělá vše pro to, aby daňový
subjekt nebyl revanšován za nepřiměřené zadržování nadměrného odpočtu. Ač tímto příspěvkem
nereprezentujeme oficiální názory státní správy, chtěli bychom se na věc podívat i očima druhé
strany. Máme za to, že právo je zde od toho, aby se dodržovalo, a to bez ohledu na to, jestli se
někomu líbí nebo ne. Objektivní je spíše položit si otázku, jaký je současný právní stav věci, než
činit subjektivní soudy o oblíbenosti té či oné právní normy či dokonce o úmyslu ji nedodržovat.
Pokusíme se zaměřit na současný stav, jeho praktickou uchopitelnost, a poukázat též na příčiny někdy
vskutku patové situace.
1. Výchozí stav
Připomeňme si, že základem sporu je výklad článku 183 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28.
listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“). Ten stanoví, že
nadměrný odpočet daně může členský stát převést do následujícího zdaňovacího období, anebo jej
vrátit v souladu s vlastními procesními pravidly. Tuzemská právní úprava stanoví, že nadměrný
odpočet se vrací do 30 dnů po jeho vyměření (viz ust. §
105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Jelikož je nadměrný odpočet daní (viz
ust. § 2 daňového řádu), vyměřuje se shodně jako
daň, tj. dle ust. § 139 a
140 daňového řádu s doručením či bez doručení
platebního výměru. Vydáním platebního výměru pak dochází k vyměření daně - nadměrného odpočtu a
počátku běhu lhůty pro jeho vrácení dle ust. § 105 zákona
o dani z přidané hodnoty. Jakmile lhůta není dodržena a nadměrný odpočet není vrácen
(respektive použit na úhradu jiného nedoplatku daňového subjektu), vzniká ze zákona sankce pro
správce daně v podobě úroku z vratitelného přeplatku ve smyslu ust.
§ 155 odst. 5 daňového řádu.
Zákonodárce pak s ohledem na čl. 183 Směrnice při stanovení pravidel pro práci s nadměrným
odpočtem pracoval s verzí, že tento se vrátí, a stanovil pro jeho vrácení lhůtu v délce 30 dnů, což
je v podstatě analogie s měsíčním zdaňovacím obdobím na dani z přidané hodnoty. Zákonodárce též
vycházel z faktu, že uplatněný odpočet bude nutno čas od času prověřit, což není možné vždy stihnout
v 30 dnech, a proto stanovil počátek běhu lhůty až ode dne vyměření daně, protože jakýkoliv
kontrolní postup odkládá okamžik vyměření do doby vydání p