Zánik práva vyměřit spotřební daň do konce roku 2010

.

Celní ředitelství Praha (dále též „správní orgán prvního stupně“) rozhodlo dne 18.11.2009 o propadnutí vybraných výrobků, které byly zajištěny dne 14.12.2004 podle § 42 odst. 2 zákona (účastník řízení nepředložil žádný doklad, kterým by prokázal zdanění vybraných výrobků).

Jelikož zákon o spotřebních daních neobsahoval úpravu lhůty pro vyměření spotřební daně, bylo, postupem dle § 138 tohoto zákona, nutno aplikovat zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z jeho ustanovení § 47 odst. 1 vyplývalo, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.

Podle § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních, daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropského společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropského společenství.

Zanikne-li však právo vyměřit daň, a tedy zajištěné vybrané výrobky zdanit, propadnutím těchto výrobků již účelu § 42 zákona o spotřebních daních nelze dosáhnout a porušení evidenční povinnosti již nemá žádný škodlivý následek, protože není ani ohrožen, ani porušen zájem na zjištění právního režimu vybraných výrobků, když tyto již zdanit nelze.

Opatření sice sleduje legitimní cíl (vyloučení propuštění vybraných výrobků do volného oběhu bez jejich zdanění), není však opatřením vhodným, neboť cíle jím nelze dosáhnout – předmětné výrobky již podle zákona o spotřebních daních zdanit nelze. V tomto právním vztahu tak nepřevažuje, a ani nemůže převážit zájem na dosažení zdanění nad dotčeným vlastnickým právem a správce daně proto při uplatnění státní moci porušil meze dané zákonem a jeho rozhodnutí tak porušuje zásadu zákonnosti.

Rozhodnutím Celního ředitelství v Praze ze dne 15.9.2010, č. j. 9824-2/10-1701-21, bylo zamítnuto odvolání a potvrzen platební výměr Celního úřadu Praha 1 (dále jen „celní úřad“) ze dne 29.3.2010, kterým byla stěžovateli vyměřena spotřební daň z lihu se dnem vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit 21.10.2008.

V prvním ze stížních bodů stěžovatel vytýkal jak městskému soudu, tak celním orgánům, že nesprávně posoudily otázku práva celního úřadu vyměřit mu spotřební daň.

Pro vyhodnocení správnosti závěrů, k nimž dospěl městský soud ve shodě s celními orgány, je nezbytné posoudit jednak, zda a kdy stěžovateli vznikla daňová povinnost a povinnost daň přiznat a zaplatit podle zákona o spotřebních daních, a jednak vyložit vztah ust. § 8 a § 9 zákona o spotřebních daních k ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Vznik daňové povinnosti je upraven v ust. § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních, na který klade stěžovatel velký důraz. Podle tohoto ustanovení vzniká daňová povinnost výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropského společenství. Daňová povinnost se ale také pojí s dalšími skutečnostmi. Jsou-li vybrané výrobky bezprostředně poté, co jsou vyrobeny, uvedeny do volného oběhu, pak daňová povinnost a povinnost daň přiznat a zaplatit vzniknou současně. Nejsou-li však bezprostředně poté, co jsou vyrobeny, uvedeny do volného oběhu, pak je ust. § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních nutné vykládat ve spojení s ust. § 3 písm. k) zákona o spotřebních daních tak, že daňová povinnost vznikne až okamžikem stanoveným v ust. § 9 citovaného zákona. V ust. § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních je tak podle Nejvyššího správního soudu v podstatě pouze vyjádřeno, že poté, co budou vybrané výrobky vyrobeny, budou podléhat spotřební dani, resp. daňové povinnosti.

Stěžovateli tak vznikla daňová povinnost podle ust. § 9 [...] zákona o spotřebních daních.