V § 47 zákona č. 242/2016 Sb. , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon “) jsou upraveny přestupky fyzických, právnických a podnikajících fyzických osob v rámci celního řízení. Definice přestupku je pak vymezena v § 5 zákona č. 250/2016 Sb. , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích “). Zde je uvedeno, že „přestupek je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“. V tomto článku se tedy krátce zastavíme u této problematiky z pohledu právní úpravy, která je obsažena v již zmíněném celním zákonu .
K pokutám ukládaným za přestupky fyzických, právnických a podnikajících fyzických osob v celním řízení
Mgr.
Petr
Taranda
Přestupek
Z dikce § 47 odst. 1 písm. a) až d) a písm. f) celního zákona vyplývá, že za přestupek bude v souladu s tímto zákonem považováno nelegální nakládání se zbožím, které se do značné míry bude odlišovat pouze formami tohoto nakládání. Hodí se poukázat na novou skutkovou podstatu přestupku, která byla zakotvena v odst. 1 písm. e). V ní je stanoveno, že se
fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 celního zákona neuchovává informace po dobu nejméně 10 let. Zmíněná skutková podstata pak odkazuje na povinnost zakotvenou v § 10 celního zákona, kde je stanoveno, že doba pro uchování informací pro účely celní kontroly podle přímo použitelného předpisu EU činí 10 let. I toto ustanovení je takto provázáno s celním kodexem Unie, přičemž teprve v tomto právním předpisu je uvedeno, jaké informace jsou vůbec tímto ustanovením myšleny.
V souladu s čl. 15 celního kodexu Unie jsou takto myšleny potřebné doklady a informace pro splnění celních formalit nebo provedení kontrol v náležité podobě. Aplikace celního kodexu Unie je zcela nezbytná, protože v jeho čl. 5 je možno najít definice celních formalit a kontrol. Jsou jimi všechny činnosti, které musí osoby a celní orgány provést za účelem dosažení souladu s celními předpisy. Celními kontrolami se pak rozumí zvláštní úkony, které provádějí celní orgány za účelem zajištění dodržování celních předpisů a jiných právních předpisů, které upravují vstup, výstup, tranzit, pohyb, uskladnění a konečné užití zboží převáženého mezi celním územím Unie a zeměmi nebo územími mimo toto území a výskyt a pohyb zboží, které není zbožím Unie, a rovněž zboží propuštěného do režimu konečného užití na celním území Unie.Lhůty
Již zmíněná desetiletá lhůta pro uchování informací má své kořeny v čl. 51 celního kodexu Unie a odvíjí se od promlčení celního dluhu. V souladu s čl. 103 celního kodexu Unie dlužníkovi nelze oznámit celní dluh po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu, nicméně pokud přímo použitelný předpis EU stanoví, že lhůtu pro stanovení cla lze prodloužit, tato tříletá lhůta se prodlužuje podle § 23 celního zákona na deset let. Aby bylo možno kontrolovat plnění povinností po celou dobu běhu lhůty, po kterou lze dlužníkovi tímto způsobem oznámit celní dluh, musí délka doby pro uchování informací takto kopírovat běh této lhůty.
K výši pokut ukládaných v celním řízení
V § 47 odst. 2 celního zákona jsou
sankcionována porušení celé řady povinností stanovených celním kodexem Unie, popř.
navazujícími evropskými předpisy pro propuštění zboží do určitých celních režimů, resp. pro následné nakládání se zbožím takto propuštěným. Vedle toho je zde sankcionováno porušení podmínek, za nichž mohl subjekt využít specifických zjednodušení a výhod v rámci propuštění zboží. Zde je pak vzájemná závažnost porušení těchto povinností ve svém jádru obdobná. V konečném důsledku se následky porušení uvedených povinností do značné míry podobají důsledkům pochybení dle odst. 1. S tím úzce souvisí i výměra sankcí u jednotlivých přestupků v podobě pokuty s horní hranicí výše 4 000 000 Kč, což odráží též míru škodlivosti jednání pachatele zejména z hlediska dopadů na fiskální oblast a porušování předpisů EU.
Ohledně výše uložené pokuty platí, že úkolem správního soudu je přezkum napadených rozhodnutí co do jejich zákonnosti ve smyslu ust. § 78 odst. 1 SŘS. V případě, že správní orgán při uložení pokuty nevybočil ze zákonných mezí a své rozhodnutí řádně odůvodnil, však může správní soud výši pokuty moderovat.
V rozsudku sp. zn. 4 As 37/2007 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „hlavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě.“
K možnostem soudu při moderování výše pokuty tentýž soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 22/2012 uvedl, že smyslem tohoto práva není soudní hledání ideální výše pokuty, ale moderování sankcí, které jsou zjevně nepřiměřené.
V případě skutkové podstaty, která dopadá na jednání spočívající v poskytnutí nesprávného údaje nebo dokladu správci cla v § 47 odst. 3 písm. b) celního zákona, již není oproti předchozí úpravě obsažena podmínka, že se musí jednat o údaj nebo doklad „
Tato dikce napomáhá posílení pozice správce cla, který již nyní nemusí prokázat důležitost nesprávného údaje pro samotné určení viny. Nic to však nemění na tom, že při zohlednění všech podstatných principů správního trestání by měla být tato skutečnost správcem cla náležitě zohledněna při ukládání výše sankce. Měl by postupovat s vědomím toho, že postihy za přestupky spočívající v porušení celní závěry v rozporu s přímo použitelným předpisem EU a za přechovávání zboží, jehož dovozem nebo tranzitem došlo ke spáchání přestupku dle tohoto zákona, jsou též poměrně přísné. Tím, že v tomto ustanovení zákona není stanovena dolní hranice pokuty, důležitý pro jeho rozhodnutí nebo pro jiné použití celních předpisů.
“dochází implicitně ke snížení hranice minimální společenské škodlivosti jednání, což umožňuje přiměřeně postihovat např. pokutou ve výši několika set Kč i relativně společensky málo škodlivé porušení zákonem vyžadované povinnosti.
V rozsudku sp. zn. 7 As 71/2010 ostatně Nejvyšší správní soud uvedl, že „mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán.
Pokud jde o splatnost takto uložené sankce, již za účinnosti starého celního zákona (zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů) platilo, že pokuta uložená za správní delikt (nyní přestupek) je splatná do 30 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla takto uložena.I přestupky projednávané v celním řízení jsou trestním obviněním
V souvislosti s již uvedeným se hodí připomenout, že uložení sankce za spáchaný přestupek představuje tzv.
trestní obvinění, přičemž pojem trestní obvinění je zakotven v právu na spravedlivý proces v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.
S těmito závěry souzní i české soudy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 19/2011 a 2 As 70/2010). I z toho důvodu pak musí trestání za přestupky podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tom smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 58/2013. Správní trestání má plnit nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušení právních předpisů
(k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008 či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 23/2020). K zániku odpovědnosti za přestupek a promlčecí době u celních přestupků
V § 49 celního zákona je upraven zánik odpovědnosti za přestupek v celním řízení. Zákonodárce zde takto vymezil případy, kdy
odpovědnost pachatele přestupku zaniká.
V rozsudku sp. zn. 6 Afs 60/2019 v této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že „Ustanovení § 49 odst. 1 nového celního zákona vymezuje podmínky pro zánik odpovědnosti (nikoli liberační důvod, jak nesprávně uvádí stěžovatel) za přestupek, který v mnoha ohledech připomíná účinnou lítost podle § 33 trestního zákoníku. Jeho účelem je motivovat pachatele přestupků spočívajících v poskytnutí nesprávných údajů nebo dokladů k nápravě jejich pochybení. Proto stanoví obecné pravidlo, že oznámí-li pachatel takového přestupku správci cla uvedenou nesprávnost a poskytne mu součinnost při její opravě, jeho odpovědnost za přestupek zaniká. Z tohoto pravidla existuje výjimka pro případy, kdy mělo poskytnutí nesprávného údaje nebo dokladu vliv na výši stanoveného cla. Tento následek není znakem skutkové podstaty přestupku podle § 47 odst. 3 písm. b) nového celního zákona, jak Nejvyšší správní soud dovodil výše. Pokud však pachatel takový následek způsobí, jde o typově závažnější jednání než poskytnutí nesprávných údajů či dokladů, které výši cla neovlivní – buď proto, že je správcem cla včas odhaleno, nebo ovlivnilo postup správce cla v jiném směru než při stanovení výše cla (k různým řízením, která správci cla vedou, srov. § 4 nového celního zákona). Cílem správy cel je totiž především správné zjištění a stanovení cel a zajištění jejich úhrady (§ 1 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 3 odst. 1 nového celního zákona). Jednání, které ohrožuje dosažení tohoto cíle, je závažnější přestupek než jednání, které sice také porušuje celní zákon a celní předpisy Evropské unie, avšak přímo neovlivňuje výši stanoveného cla. Zákonodárce zdůraznil závažnost takových přestupků tím, že pro ně zpřísnil podmínky pro zánik odpovědnosti „účinnou lítostí“ stanovením šedesátidenní lhůty, v níž je třeba správci cla nesprávnost oznámit. Pokud pachatel přestupku oznámí své pochybení později než šedesát dnů po právní moci rozhodnutí, kterým je ukončeno celní řízení (což bude z povahy věci rozhodnutí, jímž je stanovena nesprávná výše cla), jeho odpovědnost nezaniká.“
V kontextu s uvedeným nutno dodat, že
dochází k podstatnému snížení horní hranice pokuty, kterou lze za takový přestupek v souladu s § 49 odst. 2 celního zákona uložit.
Kromě toho je v tomto ustanovení zákona výslovně stanovena délka subjektivní i objektivní lhůty, ve které je možno proti pachateli přestupku zahájit řízení o přestupku a po jejímž uplynutí dochází k zániku odpovědnosti této osoby. Pro účely celního řízení je v § 50 celního zákona stanoveno, že promlčecí doba činí u přestupků šest let. Oproti promlčecí době stanovené v zákoně o přestupcích se jedná o tzv. prodlouženou promlčecí lhůtu, která je prakticky dvojnásobná. Byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději deset let od jeho provedení. Uplynutí prekluzivní doby k projednání přestupku je přitom vadou, pro kterou správní soud zruší rozhodnutí správního orgánu i bez návrhu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3 As 57/2004). Zajímavé je i srovnání s promlčecí dobou u trestných činů, kdy např. dle § 34 trestního zákoníku promlčecí doba činí pět let, pokud činí horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. To při srovnání maximální délky promlčecí doby u přestupků v rámci celního řízení navozuje dojem, že spáchání celního přestupku je zřejmě v některých případech považováno minimálně ve světle této právní úpravy za společensky nebezpečnější než spáchání některého z trestných činů např. se sazbou odnětí svobody na tři léta.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 7-8/2021.