Finanční arbitr jako efektivní alternativa k civilnímu soudu

Základ pro pravomoc a působnost finančního tvoří zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“), který obsahuje i některá (z mého pohledu) poměrně nesystémová ustanovení, ale pojďme vytáhnout to gró.

Ustanovení § 1 odst. 1 ZFA vymezuje důležitou skutečnost, že se musí jednat vždy o spor mezi spotřebitelem a finanční institucí, přičemž § 3 odst. 2 ZFA k tomu doplňuje, že . To už pro právního zástupce velmi omezuje prostor, kdy připadá v úvahu se jménem klienta na finančního obrátit. Z jednotlivých sporů uváděných v § 1 odst. 1 písm. a) až j) ZFA bude skutečně převažující agendou problematika úvěrů a platebního styku. Z úvodních ustanovení pak doplňme § 1 odst. 3 ZFA, který v postupech .

Dle § 8 ZFA se tedy řízení zahajuje na ²⁾, přičemž tento je dle následujícího § 9 ZFA nepřípustný, pokud již ve věci samé probíhá nebo bylo rozhodnuto finančním arbitrem, soudem či rozhodcem. K náležitostem návrhu zdůrazněme (§ 10 ZFA), že jeho nedílnou součástí musí být . Taktéž dle § 10 písm. f) ZFA musí být nedílnou součástí návrhu , že navrhovatel nepodal v téže věci žalobu k soudu nebo k rozhodčímu soudu anebo rozhodci a že neuzavřel s institucí dohodu o mimosoudním vyrovnání a je si vědom závaznosti nálezu. Jakmile finanční arbitr má kompletní návrh a jakmile má k dispozici vyjádření a podklady od finanční instituce, má v souladu s § 15 ZFA . S ohledem na zákonnou preferenci smírného řešení věci však před jeho vydáním upozorní strany svým předběžným právním náhledem na věc, a případně předestře judikaturu civilních soudů. Pokud je již vydán nález, mají strany právo ve smyslu § 16 ZFA proti němu podat . Dané rozhodnutí je pak přezkoumatelné soudem dle části páté občanského soudního řádu. Řízení není nijak zpoplatněno (§ 18 ZFA). V řízení se použije dle § 24 ZFA , nestanoví-li ZFA jinak.

Nepochybně typově lze uvést mnohé spory, jimiž se finanční arbitr zabývá, ale uveďme ty úvěrové, které budou (společně s platebním stykem) co do četnosti a vhodnosti uplatnění z hlediska aktuální praxe ty nejvýznamnější. Pro bližší studium lze odkázat např. na sbírku³⁾ rozhodnutí na webových stránkách finančního .

Začasté ze strany finanční instituce (zejména nebankovních poskytovatelů) dochází k tomu, že před uzavíráním úvěrových smluv pominou splnit , což v praxi představuje zevrubnou analýzu subjektu žádajícího o úvěr z hlediska schopnosti splácet pravidelné měsíční splátky, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Důsledkem pak v souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), může být to, že spotřebitel namítne neplatnost úvěrové smlouvy, a je tudíž následně povinen vrátit finanční instituci toliko jistinu poskytnutého úvěru. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance jde v dané věci ještě dále v tom smyslu, že námitku neplatnosti není nutné ze strany spotřebitele vznést a soud (potažmo finanční arbitr) by se otázkou posouzení úvěruschopnosti měl zabývat . Jádro možnosti zneplatnění úvěrové smlouvy pak tvoří samotná míra posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru tak, aby byla naplněna dispozice ustanovení § 86 ZSÚ.

Poměrně častým může být rovněž spor, kdy finanční instituce požaduje po spotřebiteli . Významně se to promítá například u předčasného splácení hypotečních úvěrů, kdy smluvní dokumentace finančních institucí stále obsahují relikty, kdy bylo např. zvykem za předčasné splacení hypotéky požadovat od klienta i 10 % z předčasně splácené částky úvěru. Poměrně nesrozumitelné ustanovení § 117 ZSÚ na limit poplatku v tomto případě nedává úplně jednoznačnou odpověď. Prozatím je zřejmě nutno vycházet z odst. 2 citovaného ustanovení, tedy že: V takovém případě se pak () může jednat toliko o administrativní náklady finanční instituce v souvislosti s předčasným splacením hypotečního úvěru, které nemohou přesáhnout částku maximálně několika set až tisíců korun. Pokud tak spotřebitel zaplatil smluvně stanovenou částku, která je v rozporu s tímto ustanovením, je namístě, aby se u finanční instituce domáhal (minimálně zčásti) jejího vrácení. Pokud neuspěje, může se (pokud věc není řešena u soudu) obrátit s návrhem na finančního . Naopak jednoznačnou jistotu bezplatnosti má de lege v případě, že provádí výroční mimořádnou splátku do výše 25 % celkové výše úvěru, a to dle odst. 3 písm. f) citovaného ustanovení.

Kupodivu dávno po divokých devadesátých letech je v praxi zejména nebankovních finančních institucí, které navíc nyní operují na trhu výlučně jen s oprávněním uděleným Českou národní bankou, stále evergreenem nepřiměřená výše úroků, kdy úroky letí do závratných výšin i stovek procent. v dané problematice není příliš bohatá, a taktéž ne zcela konkrétní. Nejvyšší soud dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla , stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V obecné rovině si tak lze v současné době, kdy průměrná výše bankovního úroku atakuje u spotřebitelských úvěrů sazbu kolem 7 % p.a., z pohledu korektivu dobrých mravů představit hraniční úrokovou sazbu i hluboko pod 30 % p.a., ale vždy je samozřejmě třeba brát v úvahu konkrétní řešený případ. Dílčí rovněž jednoznačně nedořešenou otázkou dále zůstává, pokud je již výše úroku posouzena jako nemravná, jak (a kým) má být stanovena úroková míra obvyklá, chcete-li spravedlivá.

Poměrně zajímavou problematiku představuje rovněž ⁴⁾ (např. Bankovní registr klientských informací). Z takové situace, ať už je důvod jejího vzniku jakýkoliv, vyvěrá potenciální vznik sporu v podobě uložení povinnosti výmazu z příslušného registru, ale rovněž například uplatnění nároku na náhradu škody, která jednáním finanční instituce spotřebiteli vznikla, jež však vyžaduje z hlediska prokazování škody a příčinné souvislosti velmi precizní zpracování návrhu. Jen na poli spotřebitelských úvěrů si lze s ohledem na poměrně striktní úpravu ZSÚ z pohledu porušení jeho jednotlivých ustanovení ze strany finančních institucí představit mnohé další spory (např. spojené s nesplněním informační povinnosti vůči spotřebiteli).

Cílem tohoto příspěvku rozhodně nebylo podrobně popsat činnost finančního , ale akcentovat pouze určitou výseč jeho působnosti s ohledem na její celospolečenský význam, přičemž obecně finanční arbitr představuje správní orgán s pravomocí významně zasáhnout do právních vztahů v zákonem stanovených⁵⁾ případech. Shrňme, že navrhovatelem v řízení může být toliko spotřebitel, který může, ale nemusí být zastoupen. Velkou výhodou oproti žalobě k civilnímu soudu může být rychlost řízení, kterou lze řádově počítat na jednotky měsíců, kdy začasté řízení nedospěje ani k vydání nálezu, popř. rozhodnutí, protože dojde mezi stranami sporu ke smírnému vyřešení věci. Z ekonomického hlediska je pro navrhovatele pozitivní rovněž bezplatnost řízení, kdy tedy není zatíženo jakoukoli zákonnou poplatkovou povinností. Konečně lze upozornit na často velmi precizní zpracování odůvodnění jednotlivých rozhodnutí finančního , která by pak logicky měla obstát i v případném přezkumu civilními soudy.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020.