Změny daňového řádu v roce 2021

Vydáno: 21 minut čtení

Daňový řád byl v nedávné době obohacen o novelu, která nabyde účinnosti 1. 1. 2021. Počínaje tímto datem dojde k mnoha větším či menším změnám. Smyslem tohoto článku je poukázat na ty nejdůležitější a nejzajímavější z nich. Samotná novela je pomyslným druhým pokusem. Ten první skončil neslavně dne 22. 4. 2020, kdy Poslanecká sněmovna nedokázala obhájit svou původní verzi zaslanou do Senátu. Hlavním bodem sváru se přitom stala lhůta pro vrácení odpočtů daně z přidané hodnoty, kterou Ministerstvo financí chtělo prodloužit z 30 na 45 dní. Aktuální novela prováděná zákonem č. 283/2020 Sb. , je tak druhým pokusem, který již od předešlé kontroverze zcela upustil. To mu zajistilo relativně hladký průchod legislativním procesem.

Změny daňového řádu v roce 2021
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský
Ačkoliv je novela v mnohém ku prospěchu daňových subjektů, neodpustil si předkladatel zákona na mnoha místech oblíbenou přetvářku. Ta spočívá v odmítání uznat chybu, ať už na straně své či Finanční správy. Kupříkladu v ustanovení § 65 odst. 2 DŘ zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen ,,"), je již od počátku účinnosti daňového řádu (2011) nevhodně uvedeno, že důkazní prostředky lze ve vyhledávací (neveřejné) části spisu ponechat nejdéle do zahájení projednání zprávy o daňové kontrole. V momentě projednání zprávy ale již daňový subjekt z důvodu koncentrace neměl možnost do výsledku kontroly jakkoliv zasáhnout, tudíž jakékoliv seznámení s důkazními prostředky až v této chvíli by bylo bývalo opožděné. Proto i Finanční správa důkazní prostředky přeřazovala mnohem dříve, a to nejpozději při sdělování výsledků kontrolního zjištění daňovým subjektům. I tak však předkladatel napravení tohoto závadného a v praxi nevyužívaného stavu eufemisticky označuje za „pozitivní posun“, byť „napravení neústavního stavu“ by bylo výstižnější.
Druhý příkladem téhož přístupu budiž zásah do ustanovení § 115 odst. 3 DŘ upravujícího lhůtu pro vyjádření se v odvolacím řízení. Ohledně této lhůty bylo již v době sepisování novely jasné, že ji lze prodlužovat (to ostatně poprvé naznačil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku zde dne 22. 3. 2017, sp. zn. 1 Afs 321/2016). I tak však tuto ,,nezměnu“ předkladatel v důvodové zprávě uvedl slovy: „Navrhuje se oproti stávajícímu stavu připustit možnost prodloužení lhůty“.
 
Elektronizace správy daní
Novela je převážně činěna za účelem uvedení projektu MOJE1) daně v život. Vlajkovou lodí je daňová informační schránka (§ 69 – 69b DŘ), jejíž funckionalita a použití v praxi by se měla rozšířit. Vyjma dosavadní možnosti získávat o sobě informace ze spisu by mělo být daňovým subjektům umožněno skrze daňovou informační schránku uskutečňovat předvyplněná podání, jakož i získávat upozornění a užitečné informace. Daňová informační schránka bude sama autorizací podání [§ 71 odst. 1 písm. d) DŘ]. Podání přes ní učiněná tak nebude třeba dále autorizovat. Vedle autorizace skrze daňovou informační schránku novela ještě rozšiřuje možnost autorizace o využití přístupu se zaručenou identitou [§ 71 odst. 1 písm. c) DŘ]. Tou je jednoznačné ověření identity fyzické osoby prostřednictvím Národního bodu pro identifikaci a autentizaci, resp. prostřednictvím Národní identitní autority.
Novela tak cílí zejména na prohloubení elektronizace při správě daní. Z tohoto důvodu se o novele často říká, že přináší moderní daně a moderní správu daní. To, zda tomu bude skutečně tak, ukáže až čas. Samotná daňová informační schránka je totiž jakýmsi rozhraním, který za současného stavu pro daňové profesionály nepřináší v podstatě nic nového, a pro daňové subjektu jen drobná zlepšení. Její přínos a použitelnost tak bude záviset na dalším rozvoji a vnitřní funkcionalitě. Ostatně ohledně té se předpokládá, že bude průběžně obohacována, aniž by to vyžadovalo další legislativní zásah. Onen důraz na elektronizaci správy daní se v terminologii daňového řádu projevuje mj. v tom, že za podání je nově považováno jak podání písemné, tak podání elektronické (§ 71 odst. 1 DŘ). V tomto ohledu tak již nečiní daňový řád rozdílu, kdy pro všechny používá jednotný termín podání.
Specifickým typem podání jsou tzv. formulářová podání. Tato vznikla ne v hlavách úředníků na Ministerstvu financí, ale z popudu Ústavního soudu. Ten svým nálezem publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 337/2019 Sb. s účinností od 1. 1. 2021 zrušuje dosavadní ustanovení § 72 odst. 1 DŘ. Důvod zrušení byl ten, že okruh údajů vyžadovaných od daňového subjektu v rámci podání na tiskopisech vydaných Ministerstvem financí musí být při správě daní specifikován zákonem. To dosavadní právní úpravě chybělo, což novela napravuje zavedením formulářových podání, jejichž obsah se již zákon snaží upravit.
Za velký přínos je třeba označit odstranění povinnosti fyzických osob majících svou vlastní datovou schránku uskutečňovat formulářová podání elektronicky, to pod hrozbou pokuty (§ 72 odst. 6 DŘ). Tato „past na moderního podnikatele“ velmi často vedla k proklínání nápadu si datovou schránku zřídit. Málokdo totiž tušil, že v tu chvíli za každé podání v neelektronické formě bude následovat pokuta 2000 Kč. Nově se tak povinnost podávat formulářová podání vztahuje pouze na ty daňové subjekty a jejich zástupce, kteří mají zpřístupněnu datovou schránku, která jim byla zřízena ze zákona, nebo mají zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Ve vztahu k podáním nejednu pernou chvilku nezkušeným zástupcům způsobí novela ustanovení § 73 odst. 1 DŘ věta druhá (Podání je učiněno dnem, kdy tomuto správci daně došlo). Bez znalostí souvislostí totiž předmětné ustanovené vzbuzuje dojem, že podání ohraničená lhůtou je třeba činit raději s předstihem, jelikož odesílatel není schopen zejména u poštovních podání ovlivnit, kdy správci daně dojde, a tudíž kdy budou učiněna. I zde však platí ustanovení § 35 odst. 1 DŘ o zachování lhůty tam, kde dojde k odeslání v poslední den lhůty. Důvod k obavám tak není na místě.
Smíšené pocity je třeba mít ze zúžení neúčinnosti podání. Neúčinnost podání je v minulosti hojně kritizovaný institut, který je považován při správě daní jako krajně nevhodný. V daních se prostě nelze tvářit, že podání neexistuje jenom proto, že má nějaké (kosmetické) vady. Naproti tomu Ministerstvo financí se jej snažilo hojně aplikovat, načež se následně divilo velmi restriktivnímu přístupu zejména Nejvyššího správního soudu. Nově se na základě novely neúčinnost uplatní pouze u zásadních nedostatků podání, u kterých k jejich odstranění nedojde ani na základě výzvy správce daně (§ 74 odst. 4 DŘ).
Do této části je to dobrá zpráva. Tou odvrácenou stranou mince je fakt, že podání může mít i z pohledu novely mírnější vady, jejichž neodstranění sice neústí v neúčinnost podání. Na místo toho ale ústí v automatickou pokutu ve výši 1000 Kč. A bude-li neodstranění vady vyhodnoceno jako závažně ztěžující správu daní, může být pokuta zvýšena až na padesátinásobek. Křiklavější příklad vrchnostenského přístupu si snad ani nelze představit. Je ale plně ve shodě s další oblastí, kterou novela přináší.
 
Osobní kontakt při daňové kontrole
Onou oblastí je úprava kontaktu úředníků s daňovým subjektem při zahajování a ukončování daňové kontroly. Za dřívější právní úpravy bylo pravidlem, že oba úkony byly úkony zásadními, kdy přítomnost všech byla věcí samozřejmou. To na druhou stranu skýtalo možnost obstrukcí na straně daňových subjektů, byť k těmto sahala jen jejich drtivá menšina. Proto daňový řád již od svého počátku začal tento osobní přístup pozvolna měnit. Pro zahájení kontroly sice byla stále vyžadována osobní účast, avšak tu si již skrze výzvu k umožnění zahájit kontrolu mohl správce daně vynutit. A při ukončování kontroly se z projednání zprávy, dříve zcela zásadního okamžiku střetu argumentů obou stran, stala pouhá formalita. To skrze zavedenou koncentraci, kdy v rámci projednání zprávy již správce daně mohl (ale nemusel) jakékoliv nové argumenty a důkazy oslyšet.
Nyní se tento přístup díky novele ještě více radikalizuje. K zahájení kontroly již žádná součinnost není třeba. S každým daňovým subjektem bude daňová kontrola zahajována od stolu úředníka, a to doručením oznámení o zahájení daňové kontroly (§ 87 odst. 1 DŘ). To jen s tou podmínkou, že pokud má mít zahájení daňové kontroly účinky na lhůtu pro stanovení daně, pak musí správce daně po zahájení kontroly započít bezodkladně s kontrolními postupy (§ 87 odst. 2 DŘ). Jinak daňová kontrola sice bude platně zahájena, avšak účinek na lhůtu bude přiznán až ve chvíli, kdy správce daně začne daňové povinnosti fakticky prověřovat (§ 87 odst. 3 DŘ). Uvedené tak významně zvyšuje komfort správce daně, jakož i snižuje právní jistotu ohledně účinků na lhůtu pro stanovení daně. Obdobný přístup byl použit také u ukončování daňové kontroly, kdy onen formální/zbytečný krok ve formě projednání zprávy byl nyní již zcela vypuštěn. Nově bude zpráva o daňové kontrole zasílána poté, co vyjádření daňového subjektu k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění nezmění nic na závěrech správce daně. Zároveň se zprávou bude moci správce daně také zasílat platební výměr.
Výše popsané odlidštění řízení před prvoinstančním správcem daně bude mít dnes již odhadnutelné důsledky. Těmi bude menší důvěra daňových subjektů v závěry správce daně,2) přibývání daňových kontrol zahajovaných a ukončovaných v posledních dnech lhůty pro stanovení daně,3) a zejména pak přesun nalézací fáze řízení před odvolací orgán,4) to ve spojení s jeho zahlcením.5)
 
Lhůta pro podání daňového tvrzení
Zcela nové koncepce doznalo podávání daňových tvrzení za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců (§ 136 DŘ). Typickým případem je daňové tvrzení k dani z příjmu. Dosavadní přístup byl takový, že přiznání se podává buďto do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, případně do 6 měsíců tam, kde přiznání zpracovával poradce, či kde měl daňový subjekt zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Nově se „odměňuje“ podání daňového tvrzení elektronicky v tom smyslu, že lhůta pro jeho podání bude 4 měsíce po uplynutí zdaňovacího období. Lhůta 6 měsíců bude pro stejné případy jako v minulosti zachována i do budoucna. Změna koncepce ale spočívá ve způsobu vykazování/oznamování správci daně. Princip je takový, že pokud se daňové tvrzení učiní v základní 3měsíční lhůtě po skončení zdaňovacího období, pak tím daňový subjekt deklaruje přání být v ní vyměřován. Zejména je-li daňové tvrzení spojeno s vratkou daně, pak je tento přístup pochopitelný. Má-li daňový subjekt úmysl využít prodloužené lhůty (na 4 či 6 měsíců), pak tuto informaci již nemusí správci daně nijak dopředu oznamovat. Postačí, pokud při podání v prodloužené lhůtě splní zákonné podmínky, tj. podá daňového tvrzení v elektronické formě (4 měsíce), či skrze poradce, případně bude mít zákonnou povinnost auditu (6 měsíců). Pakliže však zákonné podmínky nesplní, pak se u něj uplatní základní 3měsíční lhůta, pročež se daňový subjekt ocitne v několikaměsíčním prodlení.
 
Placení daní
Jeden z bodů novely ve prospěch daňových subjektů spočívá v zavedení povinnosti vyrozumívat daňový subjekt o tom, že má správce daně v úmyslu začít nedoplatek poprvé vymáhat (§ 153 odst. 3 DŘ). Slovy důvodové zprávy by tím „mělo dojít k posílení informovanosti a s tím související právní jistoty ohledně rizika budoucí
exekuce
. Zároveň dojde k varování, že je zde poslední prostor pro dobrovolnou úhradu před tím, než bude přikročeno k vymáhání.“ V tomto ohledu nutno dodat, že většina správců daně takto již postupovala v minulosti. Zákon tak jen nově bude normovat již zažitou praxi správců daně. V oblasti placení daní nelze opomenout zmínit ani institut námitky. Ta nově získává postavení řádného opravného prostředku tam, kde směřuje proti rozhodnutí správce daně (§ 159 odst. 5 DŘ). To má zásadní dopady zejména do soudního přezkumu. Ten totiž přichází ke slovu pouze tam, kde daňový subjekt zcela řádné opravné prostředky vyčerpal (§ 68 SŘS). Přibyde tak věcí, které nebude možno okamžitě žalovat, avšak bude třeba využít institutu námitky.
V této souvislosti zároveň nutno zmínit, že z námitky se zároveň stane institut, skrze který lze při placení daní namítat nečinnost. Pro daňové subjekty tak bude horší se orientovat v tom, který institut při nečinnost použít. Zda podnět k ochraně před nečinností (§ 38 DŘ), či námitku. Za zásadnější pro orientaci v právních předpisech bude ale nutno považovat to, jaký další postup by měl v případě nedovolání se ochrany skrze námitku daňový subjekt zvolit. Zda by měl podat žalobu proti rozhodnutí o námitce nepřesvědčující nečinnosti, či zda by měl podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Dle mého názoru by měly být obě cesty možné s tím, nechť si daňový subjekt sám zvolí. Pokud by ale měl být pouze jeden žalobní typ přípustný, pak v případě špatné volby by soudy měly dát žalobci možnost svou chybu napravit, to při zachování lhůt pro podání správného typu žaloby. To pro nepředvídatelnost právní úpravy, ke které se v minulosti v tomto duchu vyjadřoval Ústavní soud.
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II.ÚS 2398/18
Nejvyšší správní soud však v nyní projednávané věci postupoval způsobem, který stěžovateli znemožnil přístup k soudu, přičemž tento postup navíc nebyl pro stěžovatele předvídatelný a zároveň nijak nepřispěl ke zvýšení předvídatelnosti práva či k principu právní jistoty. V době podání žaloby nebylo z právního řádu ani z judikatury zřejmé, jakým procesním postupem se ve správním soudnictví bránit proti osvědčení, které žalobce považuje za zákonné, avšak protiústavní. V nepředvídatelné a judikaturou dosud neřešené situaci soud postupoval v neprospěch stěžovatele a odmítl jeho žalobu z důvodu nesprávné volby žalobního typu. Postup Nejvyššího správního soudu, který vedl k odmítnutí žaloby stěžovatele z důvodu nesprávné volby žalobního typu v situaci, která nebyla pro stěžovatele žádným způsobem předvídatelná, je porušením práva stěžovatele na přístup k soudu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud výše uvedenými argumenty žádným způsobem nepředjímá, zda měl stěžovatel zahájit řízení před správními soudy nečinnostní či zásahovou žalobou; toto posouzení totiž náleží Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud však Nejvyšší správní soud považoval volbu zásahové žaloby za nesprávnou, měl s tímto svým právním názorem nejprve obeznámit účastníky řízení a vyzvat je, aby se k této právní otázce v řízení o kasační stížnosti vyjádřili.(…) V případě, že by soud i po zvážení argumentů účastníků řízení trval na právním názoru, že stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ, měl v zájmu ochrany práv stěžovatele upřednostnit zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení před odmítnutím žaloby podle § 110 odst. 1 s. ř. s., neboť krajský soud by měl ve světle
recentní
judikatury Nejvyššího správního soudu povinnost vyzvat stěžovatele k úpravě žaloby.
Závěrem k placení daní ještě nutno zmínit jednu drobnou změnu, která bude mít v praxi zásadní dopady. Tou je úprava lhůty pro placení daní (§ 160 DŘ). Zejména dochází ke změně v tom smyslu, že úkonem přerušujícím běh lhůty je pravomocné stanovení daně. Zároveň se normuje, že lhůta pro placení daně neskončí dříve než lhůta pro stanovení této daně. Tato změna je činěna jako reakce na stále se prodlužující nalézací řízení. A byť základní lhůta pro placení daně je oproti lhůtě pro stanovení daně dvojnásobná, tak v praxi přibývají případy, kdy lhůta pro placení daně uplyne dříve. V takovém případě sice správce daně ještě může daň doměřit, avšak již ji nemůže vybrat, což staví výsledek nalézacího řízení do
absurdní
roviny. Že k takovýmto věcem dochází dokazuje případ řešený Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 285/2019.
 
Záloha na daňový odpočet
Nehodlá-li správce daně prověřovat určité části daňového odpočtu nárokovaného v jím podaném daňovém tvrzení, pak umožňuje-li to zákon, stanoví správce daně daňovému subjektu zálohu na daňový odpočet. Ve vztahu k DPH bude zákon takovýto postup umožňovat v ustanovení § 105a ZDPH, to s účinností k 1. 1. 2021. Půjde-li tak o zálohu na vykázaný nadměrný odpočet u DPH, pak správce daně vyplatí zálohu na něj. Záloha na daňový odpočet má dvě úskalí. První spočívá v dolní mezi. Nebude-li neprověřovaný odpočet dosahovat částky 50 000 Kč, pak se daňovému subjektu záloha nevyplatí (§ 174 odst. 2 DŘ). To je podmínka, která se může ukázat jako jsoucí v rozporu s evropským právem, pročež může vést k položené předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.
Druhou rovinou jsou případy, kdy nárok vzniká. Celá právní úprava je důsledkem judikatury Ústavního soudu a Soudního dvora EU, kteréžto soudy nepřiznávání nesporné části odpočtů Finanční správou v minulosti považovaly za rozporné s ústavním/evropským právem. Budoucí právní úprava se ale vztahuje pouze k neprověřovaným částem. Tj. částem, které správce daně vůbec nemá v úmyslu v rámci řízení prověřovat. Nijak z ní nevyplývá, že by se neměla vztahovat k již prověřeným částem, kde byla alespoň částečně seznána oprávněnost nároku daňového subjektu na odpočet. A byly to právě již prověřené části, ke kterým se citované soudy ve své judikatuře vyjadřovaly. Lze tak předpokládat, že v rámci výkladu se soudy přikloní k interpretaci, dle které za neprověřované části bude nutno považovat i části již v řízení úspěšně prověřené (a tudíž dále již neprověřované). To byť to přímo z textu zákona nevyplývá.
 
Úroky
Poslední oblastí, která je zásadně novelizována, je oblast příslušenství daně. Lze jen uvítat, že co do příslušenství lze nyní i daňový řád považovat za moderní právní předpis. Nově se totiž zcela upouští od reliktu dob minulých, rozuměj drakonického úročení prodlení daňového subjektu. Na místo dosavadní úrokové sazby ve výši repo sazby zvýšené o 14 p. b. se na prodlení daňového subjektu uplatní úrok z prodlení dle občanského zákoníku (repo sazba zvýšená o 8 p. b., viz nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). V tomto ohledu se tak lze jen podivovat, proč takovouto výši úročení daňový řád nezavedl již dříve, nejlépe při nabytí své účinnosti v roce 2011. Každopádně důvodem, proč k této změně dochází až dnes, je zejména růst vyplacených úroků z neoprávněného jednání správce daně za mnohá pochybení Finanční správy v posledních letech. Tento úrok daňový řád vypočítává stejně, jako úrok z prodlení. A jelikož by bylo politicky neprůchozí změnit pouze úrok z neoprávněného jednání správce daně (který se nově nazývá úrokem z nesprávně stanovené daně),6) dochází k celkové změně všech úroků.
Daňový řád tak zcela opustil nesmyslně vysoké úročení, kteréžto bylo nahrazeno úročením prodlení dle občanského zákoníku. Takto stanovený úrok se uplatní na úrok z prodlení (§ 252 odst. 4 DŘ), úrok z vratitelného přeplatku (§ 253a odst. 4 DŘ), úrok z nesprávně stanovené daně (§ 254 odst. 4 DŘ). Poloviční úrok z prodlení dle občanského zákoníku se uplatní na úrok z posečkané částky (§ 253 odst. 4 DŘ) a úrok z daňového odpočtu (§ 254a odst. 5 DŘ). Zejména poslední změna výše úroku vede k tomu, že ohledně dosavadní právní úpravy již nebude sporu v tom, zda je v souladu s evropským právem.7) Ve vztahu k úroku z nesprávně stanovené daně je třeba ještě doplnit, že dle ustanovení § 254 odst. 5 DŘ se výše úroku zvyšuje na dvojnásobek po dobu, kdy je vedeno exekuční řízení. Navýšené úročení je navázáno na vedení exekučního řízení, ne na vymožení částky v rámci exekučního řízení. Tudíž dvojnásobně se bude úročit celá částka nesprávně stanovené daně i tam, kde k žádnému vymožení nedojde. Zákon tak daňovému subjektu nahrazuje již jen samotné (nemalé) problémy vzniklé s probíhajícím exekučním řízením,8) to bez vazby na jeho výsledek.
Závěrem také zákon rozšiřuje možnosti promíjení příslušenství daně. Konkrétně se dle důvodové zprávy jedná „o pokutu za opožděné tvrzení daně (§ 250 daňového řádu), kterou dosud na rozdíl od penále, pokuty za nepodání kontrolního hlášení, úroku z prodlení či úroku z posečkané částky nelze individuálně promíjet.“
 
Závěrečné zhodnocení
Lze tak shrnout, že novela jde při celkovém hodnocení bezpochyby správnou cestou, kdy skutečnosti směrem k moderní správě daní převažují nad výkřiky směrem k dobám minulým. Každopádně, před námi leží ještě dlouhá cesta, než daňový řád udělá ze správy daní skutečnou službu veřejnosti. Avšak více než v zákonech bude nutné, aby se změna udála v našich hlavách. Bez toho sebelepší zákon žádné změny nedosáhne.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 09/2020.
1) Jedná o spojení slov MOderní a JEdnoduché.
2) Odstranění lidského kontaktu vždy vede ke snížení přesvědčivosti argumentů. A skrze uváděné změny je patrné, že daňový subjekt se v krajním případě se správcem daně již po celou dobu kontroly vůbec nemusí potkat.
3) Dříve to bylo komplikovanější, jelikož sehnat daňový subjekt na konci zdaňovacího období (zejména o Vánocích) bylo vždy komplikované. Nově ale bude stačit mu 10 dní před koncem zdaňovacího období zaslat oznámení o zahájení daňové kontroly. Stejně tak uzavření kontroly bude jen o poskytnutí lhůty k vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění, kdy po jejím uplynutí již lze zprávu o daňové kontrole společně s platebním výměrem doručit daňovému subjektu, a dosáhnou tak prodloužení lhůty pro stanovení daně o 12 měsíců [§ 148 odst. 2 písm. b) DŘ].
4) To způsobuje ona koncentrace ve spojení s neochotou správce daně důsledně řešit argumenty daňového subjektu. To se slovy, „řešte si to s odvolacím orgánem, my jsme s vámi již skončili“.
5) Ke kterému již došlo dříve. Z vlastní praxe vidím, že obvyklá délka odvolacího řízení je přes rok, ledaže hrozí uplynutí lhůty pro stanovení daně. A co víc, řízení se stále prodlužuje, pročež meta dvou let se v tomto jeví jako velmi brzy dosažitelná.
6) Jedná se o zřejmý eufemismus, když předešlý název patrně přišel předkladateli zákona jako příliš urážející (bezchybnou) práci Finanční správy. V tomto duchu srov. uvedené v úvodu tohoto článku.
7) Dosavadní úročení ve výši repo sazba zvýšená o 2 p. b. je totiž stejně zanedbatelná, jako repo sazba zvýšená o 1. p. b., která byla účinná od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017, a kterou Nejvyšší správní soud označil za jsoucí v rozporu se evropským právem.
8) Např. významné snížení kreditu u komerčních bank, nemožnost disponovat s obstaveným majetkem apod.