Překážky v práci na straně zaměstnavatele a zdravotní pojištění

Pokud je zaměstnanec schopen a ochoten práci pro zaměstnavatele konat, avšak zaměstnavatel není schopen mu podmínky pro výkon práce vytvořit (§ 38 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákoník práce), jedná se o překážku v práci na jeho straně.

V praxi jsou nejčastěji se vyskytující překážkou v práci na straně organizace situace popisované v ustanovení § 209 zákoníku práce, kdy se o překážku v práci na straně zaměstnavatele jedná tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (tzv. částečná nezaměstnanost). Zmíněná překážka v práci na straně zaměstnavatele je tedy zapříčiněna problémy zaměstnavatele z hlediska uplatnění jeho předmětu činnosti. Jde o překážku v práci na straně pouze toho zaměstnavatele, který odměňuje své zaměstnance mzdou, není tedy navázán na státní nebo jiný rozpočet. Částečná nezaměstnanost nebývá spojena s úplným zastavením práce a může se týkat pouze některých zaměstnanců.

V takových případech se může zaměstnavatel dohodnout s odborovou organizací (nejlépe formou písemné dohody) o poskytování náhrady mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může být tato dohoda nahrazena vnitřním předpisem, od 1. 1. 2012 bez jakéhokoli zásahu státu (do konce roku 2011 se v dané záležitosti vyjadřoval Úřad práce).

Jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele jsou specifikovány v § 207 zákoníku práce jako prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.

V ustanovení § 3 odst. 10 z. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou pro případ dopočtu do minima zaměstnavatelem při překážkách v práci na straně organizace zmíněna v odkazu č. 16 zákonná ustanovení § 129 a 130 ještě „starého“ zákoníku práce. Nicméně s účinností od 1. 1. 2007 již v této situaci návazně vychází zdravotní pojištění z ustanovení § 207 až 209 zákoníku práce, ve kterých jsou překážky v práci na straně zaměstnavatele konkretizovány.

V přímé souvislosti s negativními dopady pandemie řeší zaměstnavatelé ve zdravotním pojištění především otázku zabezpečení odvodu pojistného ve vazbě na minimální vyměřovací základ zaměstnance. To znamená, že zaměstnavatel musí při placení pojistného za zaměstnance dodržet zákonné minimum za předpokladu, že:

U vybraných skupin zaměstnanců, konkrétně vyjmenovaných v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech vždy odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na minimální vyměřovací základ (viz dále).

Jestliže se na zaměstnance (a zaměstnavatele) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu 14 600 Kč, platí v souvislosti s překážkami v práci na straně zaměstnavatele následující zásady:

Rozeberme si některé ze situací, které mohou v důsledku překážek v práci na straně zaměstnavatele nastat ve vazbě na odvod pojistného ze zákonného minima.

Úplně stejně by zaměstnavatel postupoval například tehdy, pokud by zaměstnanec:

Pokud by nastala některá ze situací definovaných v ustanovení § 3 odst. 9 z. č. 592/1992 Sb. ZDP, přihlížel by zaměstnavatel k povinnosti dodržet při odvodu pojistného nikoli minimální vyměřovací základ 14 600 Kč, ale jeho poměnou část. Minimální vyměřovací základ se na poměrnou část snižuje například tehdy:

Kupříkladu, pokud by byl zaměstnanci přiznán třeba invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně dne 9. 4. 2020, musí být za měsíc duben odvedeno pojistné nejméně z poměrné části minimálního vyměřovacího základu ve výši 3 893,33 Kč [(8:30) x 14 600], tedy za období osmi kalendářních dnů, ve kterých zaměstnanec nebyl evidován u zdravotní pojišťovny ve „státní kategorii“. Anebo úplně stejně by se postupovalo v situaci, kdyby zaměstnání skončilo dne 8. 4. 2020.

Pokud by příjem zúčtovaný za duben činil alespoň 3 893,33 Kč, odvedl by zaměstnavatel pojistné ze skutečné výše příjmu. V opačném případě, tedy pokud by příjem za duben nedosáhl 3 893,33 Kč, provedl by zaměstnavatel dopočet a doplatek pojistného do této poměrné části minima. V takových případech není důvod k provedení dopočtu do minimálního vyměřovacího základu 14 600 Kč.

Co se týká nutnosti dodržet minimální vyměřovací základ nebo jeho poměrnou část, obdobně by zaměstnavatel postupoval například i tehdy, kdyby zaměstnanci zkrátil rozsah pracovního úvazku.

Podle § 3 odst. 8 z. č. 592/1992 Sb. ZDP, neplatí minimální vyměřovací základ pro osobu:

pokud tyto skutečnosti trvají po celé rozhodné období (kalendářní měsíc). U těchto vybraných skupin zaměstnanců nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na platný minimální vyměřovací základ.

U dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je podmínkou pro použití tohoto postupu dosažení potřebné částky příjmu. To znamená, že pokud příjem zaměstnance na dohodu o pracovní činnosti činí alespoň 3 000 Kč nebo na dohodu provedení práce převyšuje 10 000 Kč, odvádí zaměstnavatel pojistné z té částky příjmu, která je zaměstnanci zúčtována, a minimální vyměřovací základ „neřeší“. Nerozhoduje, jak dlouho dohoda v kalendářním měsíci trvá, zásadní význam má výše příjmu, ve zdravotním pojištění se nepracuje s pojmem zaměstnání malého rozsahu. Také platí, že ve zdravotním pojištění se pro účel vzniku zaměstnání sčítají v rámci rozhodného období kalendářního měsíce příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele. Zdůrazňuji, že pokud se jedná u téhož zaměstnavatele o stejný typ dohody, pak se sčítají všechny příjmy. Avšak v případě, kdy příjem zaměstnance nedosáhne na dohodu o pracovní činnosti 3 000 Kč nebo na dohodu o provedení práce nepřevýší 10 000 Kč, musí být osoba jako zaměstnanec na takový kalendář měsíc odhlášena a svoje zdravotní pojištění si řeší jiným způsobem.

Pokud by byl zaměstnanec například osobou samostatně výdělečně činnou a platil by si alespoň minimální zálohy (což je v roce 2020 měsíčně částka 2 352 Kč), vystavil by zaměstnavateli v tomto duchu čestné prohlášení a zaměstnavatel by odváděl pojistné z vyměřovacího základu, který by tak mohl být i nižší než 14 600 Kč.

Specifickou kategorii představují ve zdravotním pojištění osoby, za které je plátcem pojistného na zdravotní pojištění stát, přičemž z hlediska placení pojistného a plnění ostatních zákonných povinností je rozhodující, zda jsou tyto osoby zaměstnány či nikoliv. Pokud jsou pojištěnci, za které platí pojistné stát zaměstnáni, plní veškeré povinnosti vůči zdravotní pojišťovně zaměstnavatel. Příslušné skutečnosti, tedy počátek a konec „státní kategorie“, však musí zaměstnanec zaměstnavateli sdělit. V opačném případě se takové osoby musí o povinné náležitosti (oznámení nastalé změny) postarat samy. Podstatnou výhodou těchto osob je placení pojistného zaměstnavatelem sazbou 13,5 % ze skutečné výše příjmu zaměstnance nebo z 50 % příjmů po odpočtu výdajů při výkonu samostatné výdělečné činnosti, tedy bez nutnosti respektovat zákonné minimum. Pokud je pojištěnec registrován v příslušném kalendářním měsíci u zdravotní pojišťovny v kategorii osob, za které platí pojistné stát (a to i po část tohoto kalendářního měsíce nebo třeba i jen jeden den), má v tomto kalendářním měsíci vyřešen svůj pojistný vztah.

Odpočet od dosaženého příjmu může v souladu se zákonem (§ 3 odst. 7 z. č. 592/1992 Sb. ZDP) uplatňovat pouze zaměstnavatel zaměstnávající více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením z celkového průměrného přepočteného počtu svých zaměstnanců, a to pouze u poživatelů invalidního důchodu. V roce 2020 činí měsíční částka odpočtu 7 903 Kč.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 06/2020.