Problematika situací, kdy správce daně nezpochybňuje reálnost zdanitelného plnění, ale namítá, že daňový subjekt věděl či vědět měl a mohl o daňovém podvodu na DPH, je stále živá. V našem časopise jsme se jí již zabývali v č. 4/2016 v článku „Věděl nebo vědět mohl – výběr z judikatury“, a dále v článku „Výběr z judikatury na téma „Věděl nebo vědět mohl“ v č. 12/2018. Rozsudky v této oblasti však stále přibývají, a proto se k tomuto tématu znovu vracíme. Přestože důkazní břemeno v této oblasti leží na správci daně, situace nebývá pro daňový subjekt zdaleka jednoduchá. Finanční úřad se velmi často spokojí s deklarací nikoli nezákonných, ale dle jeho názoru „nestandardních“ skutečností při dané transakci a následně vyzve daňový subjekt, aby prokázal, že přijal dostatečná kontrolní opatření, aby zabránil daňovému podvodu.
Věděl nebo vědět mohl – výběr z judikatury správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
I. Shrnutí dřívější judikatury
V úvodu nejprve shrneme judikaturu z předchozích dvou článků. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008 čj. 2 Afs 24/2007-119, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2008 pod č. 1572/2008 Nejvyšší správní soud konstatuje, že na jedné straně daňový subjekt není povinen prokázat, že neměl zvláštní vztahy k dodavateli, protože by šlo o nepřípustné prokazování negativní skutečnosti. Na straně druhé však hovoří o nutnosti, aby odběratel prokázal, že plnění opravdu nastalo a že jako profesionál v oboru nemohl v okamžiku, kdy se plnění uskutečňovalo, tušit, že půjde o podvod a cituje přitom z judikatury ESD. Toto pochopitelné obecné kritérium „nevědomosti“ může být v praxi velmi složité konkretizovat. Kritéria zkoumání toho, co jako profesionál v oboru může daňový subjekt v okamžiku realizace obchodu vědět, nejsou nikde exaktně dána, a proto je těžké dopředu stanovit, jaký obchod bude či nebude v budoucnu zpochybňován, pokud se stane, že dodavatel svoji daňovou povinnost nesplní.
Nejvyšší správní soud dne 25. 6. 2015 pod čj. 6 Afs 130/2014 – 60 ze, (zveřejněno ve Sbírce NSS 10/2015 pod č. 3275/2015) konstatoval, že:
„Závěr o tom, že plátce DPH věděl či měl a mohl vědět, že se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, zpravidla vyžaduje komplexní analýzu konkrétních podezřelých skutečností a posouzení jejich vzájemných souvislostí. Jen pokud z takové analýzy plyne, že podezřelé skutečnosti nejsou nahodilé, navzájem izolované a dobře vysvětlitelné i jinak než účastí plátce daně na podvodu na DPH, nýbrž naopak propojené a svými souvislostmi a charakterem vzájemného propojení výrazně zesilující podezření a minimalizující pravděpodobnost toho, že plátce daně jednal poctivě, lze uvedený závěr učinit k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.“
mezi jednotlivými společnostmi docházelo k dodávkám ve stejný den a bylo vždy dodáváno stejné množství zboží, jehož cena se v řetězci minimálně navyšovala.
Docházelo pouze k „přefakturaci“ zboží z jedné společnosti na druhou s minimální přirážkou, na dodávky zboží v mnohamilionové hodnotě nebyly uzavírány písemné smlouvy, prodej na neobvyklé ceny apod.). Pro neuznání nároku na odpočet často stačí nikoli nezákonné, ale pouze „podivné“ chování daňových subjektů.
Nejvyšší správního soudu v rozsudku ze dne 22. 10. 2015 čj. 7 Afs 237/2015 – 33 řešil situaci, kdy společnosti v řetězci měly v některých případech
fiktivní sídla, své sehrála i skutečnost, že se neprezentovaly na internetu, ačkoli měly mít hodně zákazníků, osobní známost jednatelů i neobvyklá cena. Daňový subjekt přesvědčivým způsobem nevysvětlil extrémní navýšení cen za poskytované služby na konci řetězce transakcí týkajících se reklamních služeb. K prokázání obvyklé ceny nedostačuje dle soudu pouhé doložení ceny, za níž bylo předmětné plnění nakupováno jinými subjekty od stejného dodavatele.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018 čj. 5 Afs 252/2017 – 31 jsou shrnuty finančními úřady často opakované argumenty, které však nejsou důvodné pro neuznání nároku na odpočet DPH.
(Jde např. o požadavek ověřovat, zda dodavatel má ve sbírce listin v obchodním rejstříku uloženy účetní závěrky, požadavky na písemné smlouvy, požadavek zajištění vlastní přepravy namísto externí firmou atd. Kromě toho je zde zmíněn fakt, že k posouzení situace není podstatné, jak se dodavatel choval až po uskutečnění zdanitelného plnění či zmíněno spoluzavinění státu s tím, že „podezřelá“ firma není i po dlouhé době svého nestandardního chování zveřejněna jako nespolehlivý plátce apod.).V rozsudku Nejvyššího správního s