Některé aktuality v judikatuře Nejvyššího soudu

Vydáno: 19 minut čtení

Trestné činy daňové (§ 240 a násl. zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „TZ“) a některé další trestné činy s nimi související (např. zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TZ ) představují poměrně významnou část hospodářské kriminality, jimiž se zabývají orgány činné v trestním řízení, přičemž i Nejvyšší soud (dále také „NS“) ve své rozhodovací činnosti na trestním úseku mnohdy řeší některé hmotně právní nebo procesní otázky týkající se trestní odpovědnosti za uvedené trestné činy a usměrňuje tím další praxi. V tomto svém příspěvku bych proto rád upozornil odbornou veřejnost na několik zajímavých rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž byla některá uveřejněna i v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. tr.“).1) Přitom se tato rozhodnutí netýkají jen daňové kriminality, ale i dalších trestných činů, jejichž spáchání určitým způsobem souviselo s problematikou daní.

Některé aktuality v judikatuře Nejvyššího soudu
JUDr.
František
Púry,
Ph.D.,
předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu
 
1. Rozsah zkrácení daně z příjmů s ohledem na výdaje uplatněné paušálem, nebo ve skutečné výši
V jedné z trestních věcí řešil Nejvyšší soud2) v souvislosti s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) TZ z podnětu dovolání obviněné otázku rozsahu zkrácení daně z příjmů, jehož se dopustila obviněná jako podnikající fyzická osoba. Učinila tak tím, že zatajila část zdanitelných příjmů plynoucích jí z této podnikatelské činnosti, přičemž s ohledem na výši přiznaných příjmů obviněná uplatnila ve svém daňovém přiznání výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů paušálem (tedy procentem z vykázaných příjmů ve smyslu § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o daních z příjmů“), který byl pro ni výhodnější než výdaje odpovídající těmto přiznaným příjmům. Nicméně po odhalení jejího daňového úniku se ukázalo, že kdyby obviněná přiznala a podrobila řádnému zdanění všechny své příjmy včetně těch zatajených, bylo by pro ni výhodnější odečíst od dosažených příjmů skutečné výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, a nikoli výdaje stanovené paušálem, jak alternativně umožňuje zákon o daních z příjmů. Soudy nižších stupňů ovšem odmítly zohlednit tyto skutečné výdaje a pro účely stanovení rozsahu zkrácené daně vycházely z toho, jaké výdaje obviněná uplatnila (tj. z paušálu) a jaká byla výše příjmů, které měla obviněná podle zákona přiznat a nechat zdanit.
Nejvyšší soud se neztotožnil s tímto názorem a k tomu mimo jiné připomněl, že výši zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (plátce) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena. Představuje to fakticky škodu v podobě nedosta