Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.
Nad judikaturou správních soudů ohledně prodlužování lhůt
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce,
BD Consult, s.r.o
Z judikatury
1. Právo na prodloužení správcovské lhůty
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 2 Afs 33/2009-49)
Komentář k judikátu č. 1
Daňový řád rozeznává lhůty zákonné (tedy stanovené konkrétně přímo zákonem) a lhůty „správcovské“ (jejich konkrétní délka není stanovena přímo zákonem, ale záleží na úvaze správce daně, obvykle by neměly být kratší osmi dnů). První
judikát
dnešního výběru se sice týká již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále také „ZSDP“), nicméně je využitelný i dnes především v tom, že pokud jde o správcovskou lhůtu, nemůže správce daně při úvahách o jejím prodloužení posuzovat, zda důvody uvedené v žádosti jsou dostatečně závažné či nikoli. Musí první žádosti o prodloužení lhůty vyhovět vždy minimálně o tolik dní, kolik v okamžiku podání žádosti zbývalo do uplynutí původní lhůty. Pokud však jde o opakovanou žádost či o žádost o prodloužení zákonné lhůty, musí daňový subjekt výčtu objektivních důvodů, proč nemůže lhůtu splnit, věnovat daleko větší pozornost, neboť ta již přezkumu správce daně podléhá. Zároveň i v případě nezákonného postupu správce daně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že je nutno dále zkoumat další procesní aktivitu daňového subjektu (tedy např. zda potřebné podání, byť později, učinil, či zda byl nečinný a chce jen z nepovolení prodloužení lhůty „shodit“ celou kauzu). Shrnutí k judikátu
Stejně jako v žalobním řízení je sporné, zda byl správce daně povinen vyhovět žádosti stěžovatele o první prodloužení lhůty pro doplnění odvolání proti dodatečným platebním výměrům (případně v jakém rozsahu).
Ustanovení § 14 odst. 1 ZSDP (dnes § 36 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dále také „daňový řád“ – pozn. autora) rozlišuje dva druhy lhůt: lhůty stanovené právním předpisem (tzv. lhůty zákonné) a lhůty, o jejichž délce trvání rozhoduje správce daně svým rozhodnutím (tzv. lhůty správcovské). Pokud se týká možnosti prodloužení těchto lhůt (na základě žádosti podané před jejich marným uplynutím), ZSDP (daňový řád) tuto možnost připouští, nicméně diferencuje mezi lhůtami správcovskými a zákonnými. Jestliže ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP (dnes § 36 odst. 2 daňového řádu – pozn. aut.) stanoví, že
u lhůty správcovské,
pokud jde o první žádost o její prodloužení, povolí správce daně prodloužení lhůty vždy alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývala ze lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno, pak správce daně,
veden zásadou zákonnosti, byl povinen žádosti stěžovatele vyhovět.
Stěžovatel zcela správně uvedl, že v tomto případě není dán správnímu orgánu prostor pro správní uvážení; není oprávněn učinit si úsudek o tom, zda žádosti vyhoví, ale jen o tom, v jakém rozsahu tak učiní
(tato diskrece se přitom musí pohybovat v mezích daných § 14 odst. 3 ZSDP (§ 36 odst. 2 daňového řádu – pozn. aut.).Jestliže tedy o první žádosti o prodloužení správcovské lhůty, podané stěžovatelem před jejím uplynutím, nebylo zákonem předpokládaným způsobem rozhodnuto, nelze než dovodit, že požadovaná lhůta k doplnění odvolání byla v požadovaném rozsahu povolena
a uplynula tak až dne 15. 12. 2007. Tato skutečnost však sama o sobě ještě nemusí nutně znamenat důvodnost kasační stížnosti.
Dané situaci by
měla odpovídat i procesní aktivita stěžovatele, tedy reálná snaha o doplnění podaného odvolání v rámci prodloužené lhůty
(ať již prodloužené rozhodnutím správce daně či právní fikcí). 2. Zamítnutí prodloužení lhůty doručené po uplynutí původní lhůty
(podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, čj. 62 Af 23/2015-112, zveřejněno ve Sbírce NSS 9/2017 pod č. 3611/2017)
Komentář k judikátu č. 2
Ne vždy je žádosti daňového subjektu o prodloužení lhůty vyhověno. Platná právní úprava však chrání poplatníka před tím, že by správce daně žádost o prodloužení lhůty zamítnul a toto rozhodnutí doručil až po uplynutí lhůty původní. Tím by se daňový subjekt dostal do neřešitelné situace, protože by do poslední chvíle nevěděl, zda bylo prodloužení povoleno, a o zamítnutí žádosti by se dozvěděl vlastně až dodatečně. Přes zamítnutí žádosti má k dispozici ještě tolik dní po doručení negativního rozhodnutí, kolik v okamžiku podání žádosti zbývalo do uplynutí původní lhůty. Je tedy potřeba podávat žádosti s dostatečným předstihem, protože pokud např. v době podání žádosti zbýval do uplynutí původní lhůty týden, bude přes zamítavé rozhodnutí k dispozici další týden po doručení zamítavého rozhodnutí. Pokud však bude žádost podána pouhý den před uplynutím lhůty, bude k dispozici oproti předchozímu příkladu pouze jeden den.
Shrnutí k judikátu
Pozn. autora: Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, čj. 1 Afs 321/2016-31.
Právní věty:
„1. Smyslem právní úpravy, obsažené v § 36 odst. 3 větě druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, která stanoví, že je-li rozhodnutí, kterým nebylo žádosti plně vyhověno, oznámeno po uplynutí stanovené lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno, končí běh této lhůty uplynutím tolika dnů po oznámení tohoto rozhodnutí, kolik dnů zbývalo v době podání žádosti do uplynutí stanovené lhůty, je ochrana daňového subjektu.
2. Pokud se daňový subjekt s obsahem rozhodnutí o žádosti seznámí až po uplynutí původně správcem da